Jak často něco řekneme, aniž myslíme na to, co z toho může vzejít.
Jedenáctiletá jednoruká dívka přišla na hřiště na kraji města. Při společné hře si počínala s jednou rukou stejně obratně jako ostatní děti s oběma. Zchvácená, ale veselá stála ta malá na okraji cesty a čekala na zelenou. Laskavá stará dáma ji oslovila a povídá: „Ubohé dítě, ty máš jen jednu ruku?“ A bylo to venku. Dívka při hře vůbec nemyslela na to, že jí něco chybí. Naopak. Myslela si, že je rovnocenná s těmi druhými, i děti ji tak braly. A teď ta jistě ne zle myšlená, ale bezmyšlenkovitě vyřčená slova! Pro dítě to byla rána...
Jak rychle a často taková věta vyklouzne a nedá se vzít zpět. Například když otec řekne synovi: „Z tebe nikdy nic nebude!“ Takový výrok se může „zažrat“ pod kůži a narušit chlapci celý život.
Za nerozvážným slovem zůstane poškozený, smutný, zraněný, zlomený člověk. Ukradené peníze můžeme vrátit do haléře, zraněnou čest nebo sebevědomí nelze stoprocentně nahradit nikdy!
A tak než se dnes rozpovídáme, pamatujme, že co bylo řečeno, nelze vzít zpátky.

(Ranní zamyšlení, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)