„Já za to nemůžu,“ je nejčastější vyslovená nebo jen myšlená věta pokaždé, když se kdekoliv řeší, že někdo něco neudělal, nezařídil, nestihl, nevyřídil a kdoví co ještě. A zatímco jedni se jí ohánějí čím dál tím urputněji, druzí se o to usilovněji snaží viníka zjistit.

Ti první většinou mají pocit, že něco opravdu způsobili, ti druzí zase za frázemi o nutnosti zjistit pravdu skrývají svou touhu po krvi. Anebo jen škodolibou radost z toho, že „v tom nejedou“.

Nejde o spravedlnost, jde o vědomí sebehodnoty, které přiznáním vlastní viny trpí, zato poukázáním na vinu druhého bytní.

Pokud se ovšem z přiznávání viny neudělá životní postoj k vyrážení zbraní z rukou všem spravedlivým.

Ač původně symptomem nemoci morálky, stala se skvělým nástrojem jejího mrzačení.

bejt.blogspot.com