To otevřeným oknem dýchla mámivá vůně večera
a prostřed tichnoucího sadu zářily ohněm do šera
rozkvetlé květy rudých máků i trsy rudých lilií,
aby svou krásou omámily mé srdce aspoň na chvíli.
A sadem šuměl tichý vánek a stromy k spánku ukládal
a sad se v spánek nořil tiše, jen oheň květů ještě plál.
I moje srdce v podvečeru se ztiší jako ten můj sad.
Já s díky v srdci myslím na tě, že se mnou jsi. 
A mám tě rád.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)