Dálkový autobus nečekaně staví na rozcestí mezi poli a lesy. Nemá tu zastávku. Ale řidič zastavil. Do autobusu nastupuje stařenka typicky vesnických rysů – sedřená, skromně oblečená, s opotřebovanou taškou. „Tak pojďte, teta, já vás svezu!“ vesele ji vítá řidič a dává se s babičkou do hovoru. Proberou počasí, růst hub i nastávající úrodu. Po několika kilometrech babička s díky vystupuje.

„To je hodná paní,“ říká řidič autobusu. „My už ji tu známe a rádi zastavíme. Chodívá sem do lesa na houby. Je nám vděčná, že ji svezeme, protože tu žádný autobus nestaví. Už mi za to dala houby, doma pečený štrúdl i ještě horké kafe v termosce... Ale svezl bych ji, i kdyby mi nic nedala. Protože dokáže být vděčná....“

Každý projev vděčnosti zlepšuje mezilidské vztahy a vnáší radost do života. Nebuďme skoupí a zkusme pochválit a potěšit. Bude nám všem líp...

H. M.