Připomeňme si něco důležitého: příchod Božího Syna hned nezahnal temnotu světa, temnotu noci, ale vnesl do ní veliké světlo. Na různých ztvárněních betlémské scény vidíme téměř totéž: v temné stáji leží v jeslích božské Dítě jako jediný zdroj světla. Jeho lesk ozařuje okolí i obličeje těch, kdo mu jsou nablízku – Marie, Josefa, pastýřů. Oni nejsou zcela ve světle, jen jejich oči jsou plné světla. Noc zůstává, ale už v ní není neproniknutelná temnota a strach: je v ní naděje Božího Světla. Proto se smíme radovat z vánočního poselství nejrůznějším způsobem. Je rozumnější zapálit vlastním úsilím malé světlo ve světě než naříkat nad temnotou. Kdo je realista, ví o noci, o temnotě světa, ale i něco o Světle a raduje se z něho. A pak je jedno, zdali radostné poselství o této skutečnosti prožíváme na sněhu či na pláži.

(Ranní zamyšlení, Karmelitánské nakladatelství 2008)