Existují pouze emoce. Až my lidé jsme je začali hodnotit, definovat a nasazovat jim nálepky. Tyto jsou dobré (radost, štěstí, spokojenost, vděčnost), tyhle zase špatné (úzkost, pocity viny, hněv), pozitivní a negativní, správné a nesprávné. Emoce je jenom emoce. Neexistují špatné emoce, existují pouze (ne)efektivní reakce na ně. Když se nad tím zamyslíme, dává vůbec smysl rozdělovat a nálepkovat emoce? Jak můžeme soudit sami sebe za něco, co nemáme přímo pod kontrolou? Na základě čeho soudce odsoudí člověka? Na základě toho, že byl naštvaný nebo rozzlobený? Nebo toho, jakou emoci prožíval a jak se cítil? 
Nikdo nikdy nešel do vězení na základě toho, že se nějak cítil. Do vězení jdeme na základě toho, že se nějak chováme a něco uděláme. Ne za to, že jsme se nějak cítili. Ostatní posuzujeme na základě toho, co (u)dělají nebo neudělají.  
Důležitou součástí prožívání a pochopení emocí je postupné opouštění sebekritiky za to, jak se cítíme. Přidáváme si další slupky cibule. Emoce nám chtějí jen něco říct... Příště, až se budeme cítit naštvaní, zastavme se na minutku a buďme zvědaví, co je naštvanost zač. Proč? Možná si uvědomíme, že za slupkou naštvanosti je další slupka cibule jménem strach. Strach, že ... budeme sami, když...

(Nekašli na sebe, Portál 2025)