Ona čekávala trpělivě
na schodech univerzitní knihovny.
On sbalil experimentální patologii
o půl šesté a bral to po dvou,
aby jí mohl zašeptat,
jak bezhlavě je utopen
v pomněnkové modři jejích očí.
Spolu jezdívali šalinou
do malé svobodárky v Krpoli.
Po pěti letech ale došli k názoru,
že ten prostor pro dva nestačí.
Ona se unavila čekáním na schodech
univerzitní knihovny,
on měl dojem, že pomněnky v jejích očích
nějak vybledly.
Ona byla přesvědčená, že mu dělá služku
(nerad se angažoval v kuchyni).
On nevěděl, kam utéci
před jejím věčným domlouváním
(vezmi si jablíčko, vitamínky a co ty ponožky!).
Nedávno jsem jej navštívil v Pisárkách.
Kmital v kuchyni se zástěrkou u pasu
a nějaká blondýnka na něj křičela
od televize, aby už přestal s tím rámusem.
Ji jsem potkal o dva roky později s mužem,
který byl osvobozen od domácích „rajónů“
a kterému nosila papuče až ke dveřím...

(Petr Škrla, Hledání)