„Sliby se slibují, blázni se radují!" Tuto lidovou moudrost znám už od dětství. Později jsem ve firmě slyšel od svého nadřízeného: „Slib mu něco, to nás nic nestojí!" 
Šalomoun se zabývá otázkou slibů, které dáváme Bohu. Varuje nás, abychom si ze Stvořitele nedělali blázny. Nám, kteří občas vyslovujeme neuvážené sliby, radí, abychom raději neslibovali nic, co si dobře nerozmyslíme. 
Lidi možná slibem napálíme, ale Boha těžko. Jediným výsledkem bude, že si před ním budeme připadat jako hlupáci a můžeme dopadnout jako Jiftách, který Bohu slíbil: „Vydáš-li mi Amónovce, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť" (Sd 11,30.31). Neuvážený slib a ješitnost ho připravila o jeho jediné dítě. 
Šalomoun nás vede k opatrnosti. Říkejme jen to, co si předem dobře promyslíme a co probereme s Bohem, jsme-li věřící. Pokud se nám i přesto podaří Bohu něco zbrkle slíbit, nebojme se mu přiznat naši hloupost. On nevyžaduje splnění slibů, které nemotivuje láska, ale jen naše ješitná hloupost. 
Šalomounova rada neplatí jen pro náš vztah s Bohem. Moudrý je ten, kdo zvažuje každý slib dřív, než ho vysloví. 

(Vydrž, stojí to za to!, Advent-Orion 2017)