Údiv mě provází na každém kroku. Když jsem se začal psychologií zabývat, nebylo v republice ani deset psychologů. Bylo mi dáno dožít se doby, kdy je nás tři tisíce, možná víc. Jsem překvapený tím, co všechno se studuje a k čemu se dochází. Je to nepředstavitelně barevný svět plný krásných věcí. Když jsem se v šestnácti letech zamiloval do psychologie, byla to „psychologie an sich“ (v německém filosofickém pojetí). Dnes mohu se stejnou radostí hovořit o psychologii vidění a barev, psychologii odpouštění nebo vděčnosti a zdaleka bych nebyl u konce. Beru to jako ohromný dar. Já jsem vůbec v životě dostal obrovské množství skvělých darů. Stáří je vhodné k tomu, aby člověk vypočítával, jaké dary v životě dostal. Byl jsem kdysi ve Švédsku v Uppsale, v domě a na zahrádce Carla Gustava Linného. Vypráví se o něm, že když už byl starý a oči mu nesloužily, požádal asistenta, aby mu něco předčítal. Asistent otevřel Systematiku přírody a četl mu z ní. A Linné se tím pojednáním nadchl: „To je krása, taková krása.“
„Ale pane profesore, to je vaše knížka, tu jste napsal vy,“ vysvětloval mu asistent. „Kdepak, to se mýlíte, tohle bych já nikdy nenapsal.“
Člověk žije v údivu, dostává dary, ale má zároveň nějaký úkol. Lépe se odchází ze světa, když člověk může zopakovat Pavlova slova: „Dobrý boj jsem bojoval, snažil jsem se dělat, co jsem dělat měl, víru jsem zachoval.“ Kéž by mi to bylo dáno!

(Dvě lásky, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)