(pokračování z minulého dne)

Vzpomínám si, jak mě tehdy koncem prázdnin navštívila Eva. Chlubila jsem se jí, jak se mi podařilo usušit rekordní množství meruněk, a ona podotkla, že je sušila taky, ale že je už taky snědla. Tohle jsem vůbec nedovedla pochopit. Ještě neskončil srpen a ona už snědla všechny meruňky? V mé hlavě se ta informace jaksi vzpříčila. Dál jsme s Evou sušené ovoce a jeho předčasnou nebo správně načasovanou konzumaci nerozebíraly, ale mně to nešlo z hlavy.
Je to špatně nebo je to jedno, kdy člověk sní sušené ovoce? Pravda, suší se na zimu, ale platí to ještě dneska, kdy je skoro každé ovoce kdykoli? Kvůli trvanlivosti se to dnes už asi nedělá. Pak mě napadlo, proč ty meruňky radši nesnědla syrové, když na ně měla chuť, proč se s nimi sušila? O čem to svědčí? Přišlo mi, že okamžitě zblajznuté čerstvě usušené meruňky vypovídají o určité netrpělivosti. Možná by se snad dalo říci o neschopnosti či neochotě odložit potěšení. O tom jsme se kdysi učili v psychologii jako o jednom ze znaků sociální nezralosti. Lidé nejsou ochotni šetřit, chtějí to, co chtějí, teď hned. Zadluží se, ale nechce se jim splácet, protože by se museli uskrovňovat, a to také nemají v plánu. Nejsou ochotni nebo schopni počkat si.
A o čem vypovídají úplně scvrklé staleté sušené švestky, které jsem našla ve sklenici uložené v zadní řadě poslední police? O asketismu? Nebo dokazují mou zapomnětlivost? Každopádně se daly dlouho cucat.


(Dvě minuty ticha, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2012)