Měkká srdce zvonů
Dneska mi k rannímu vstávání radostně vyzváněly břevnovské zvony od Markéty. Měly krásný sytě jiskřivý zvuk, který lahodí mým uším. A právě při něm mě napadlo: Kolikpak už desetiletí či staletí takhle krásně vítají ráno?
Od jednoho zvonaře jsem se dozvěděl, že k tomu, aby měl zvon krásný zvuk, je potřeba mnoho věcí: kvalitní materiál, přesnou technologii odlití, kompaktní a ničím neporušené tělo a zdravé, tvrdé srdce – to je ta část zvonu, která svými údery do těla vytváří hlas zvonu. A přeci, i přes zdravé srdce je to všechno jenom kus kovu, který vydává zvuk, byť jakkoli krásný.
Na naše lidské srdce, nemá-li být náš život jenom „dunícím kovem“, jsou kladeny mnohem vyšší nároky: mělo by přetékat láskou, být měkké. A takové srdce nevytváří příliš mnoho hluku, spíše naopak – tluče tiše a je velmi zranitelné. Nakonec, pouze měkké srdce může být citlivé pro své okolí, jenom zranitelné srdce dokáže s druhými lidmi nést jejich bolesti. A jeho Zvonař i Zvoník spíše než technologiím odlévání a technice zvonění rozumí Tajemství skutečného života. Proto tak trpělivě a jemně pečují o naše srdce…
