Starý Silas Phipps
Včera jsem slyšel kázání jak mana nebeská, o tom, že bez odpuštění nám nebe netleská.
Nedbat na křivdy ani zlo, co druzí konají, takový příklad dal nám Pán, jak písma říkají.
Kázání se mi líbilo, ta slova hluboká, co říká náš kazatel, to se mě vždy dotýká.
Odcházel jsem ze sboru a v srdci cítil klid, jaký jenom Bůh může dát, ten nelze nikde zakoupit.
„Láska nás vede k Bohu,“ říkal v tom kázání, to jsem si připomínal vždy a bez ustání.
V duchu jsem volal z plných plic – Amen! Jen kaž dál! Oheň mi v srdci plál.
„Když člověk druhým odpouští, jeho srdce hned hřích opouští.
Pak bude na zemi Boží království, a skončí lidské bláznovství.“
„Miluj bližního svého jako sebe samého,“ pokračoval kazatel a já zahlédl vedle sebe Silase Phippse úplně rozjařeného, jak volá – Tudy se jde do nebe!
Jakým právem řekne „Amen“ ten přízemní chlap a zloděj,
jehož srdce je jak kámen, a ukradl mi krávu – zloděj!
Ten nenažraný, hamižný a odporný lotr, zoufalec a pokrytec.
Někdy chová se jak mafiánský kmotr, krysa, potkan nebo hryzec!
A teď sedí vedle mě v kostele, a křičí svatě: „Amen!“
Na všechny usmívá se vesele, a nakonec je stejně zklame.
Jednou se k nám zatoulal ten jeho čokl, nevychované a hnusné psisko.
Nalil jsem mu vodu do misky, a jak si lokl, zakňučel a ozval se pískot.
Ten pes tam zdechl na mém dvorku, ale ne mou vinou.
Já se o něj staral, dal mu trochu morku, abych Phippsovi ukázal tvář jinou!
To kázání poslechl bych si ještě jednou, že lásku k bližním mám prokazovat důslednou.
Cítil jsem, jak proudí ke mně Boží přízeň, jak Boží klid je mi nabízen.
Ale všechno jenom za jedné podmínky, abych se zbavil na toho zmetka – Silase Phippse – veškeré vzpomínky!
