Skromnost
Měl jsem neprovdanou pratetu Žofii, které všichni říkali Anna. Její touhou bylo, aby se její bratr stal knězem. Nestalo se tak, protože do jeho života vstoupila moje babička a z potencionálního bohoslovce se stal otec rodiny.
Přesto, anebo právě proto, zůstávala prateta Žofie fyzickým ztělesněním a připomínkou všech ctností, zejména skromnosti. A to za každou cenu.
V červnu roku 1935 cestovala prateta Žofie s mým dědečkem a babičkou na Celostátní sjezd katolíků do Prahy. Někde u České Třebové dostala babička hlad. Vybalila tedy tři krajíce chleba se sádlem a salámem, pro každého jeden. Jenže prateta Anna, zabraná do četby modlitební knížky, odmítla: „Ne, děkuji, opravdu si nevezmu, děláš si se mnou zbytečně škodu.“
Babička se však nevzdávala a naléhala: „Přece musíš mít hlad.“
Odpověď zbožné ženy však byla stále stejná: „Ne, ne a ne, máte sami málo.“
Babička, nezvyklá v podobných situacích prohrávat, sáhla tedy při svém přesvědčování k tvrdšímu kalibru: „Anna, ten chleba si prostě vzít musíš, jinak bys mne tedy urazila.“
Bylo vidět, že zbožná duše je zaskočena a neví, jak se zachovat.
„To bych rozhodně nechtěla,“ odpověděla váhavě a bezradně.
Nastalo mlčení, během kterého se prateta zoufale dívala z okna. Sníst chleba, kterého mají mladí manželé sami málo anebo urazit švagrovou? Náhle dostala nápad. Její tvář se rozjasnila a vyhrkla: „Víš co, já si ho tedy vezmu.“
Rázně vstala, vytrhla babičce chleba z ruky, otevřela okno rychlíku a vyhodila ho ven. Potom se posadila a s úsměvem se znovu začetla do modlitební knížky.
