Malé světlo
Nedávno si náš syn, který má pět let, hrál dlouho na dvoře. Už se setmělo, ale on tam stále něco kutil. Najednou se rozběhl a křičí:
„Tati, podívej... podívej, co mám! Nesu světlo!“
Přiběhl ke mně a opatrně pootevřel své malé dlaně, aby mi ukázal, co chytil. Měl tam svatojánskou mušku, která nádherně svítila. Po dlouhém vysvětlování se mi podařilo přesvědčit ho, že jestli z toho světélka má mít radost více lidí, pak ho musí pustit, dát mu svobodu a nedržet ho v rukách. Nakonec velmi neochotně otevřel dlaně a svatojánská muška vylítla, aby zasvítila na tmavé obloze.
I když už byla dávno pryč, jeho malé prstíky stále trochu „zářily“. Některé ze „žlutých paprsků“ světla se přichytily i na ně. Měl z toho takovou radost, že volal:
„Podívej, tati! Když neseš světlo, něco z něho se přichytí i na tobě!“
