O zvědavosti a důvěře
Když přišla maminka pro pětiletou dceru do školky, dočkala se nemilého překvapení. „Ani se neptejte, co dnes zase provedla. Když jsme šli na vycházku, schovala jednomu kloučkovi boty. Děti viděly, že je měla v ruce. Nedovedete si představit tu melu – kluk brečel, všichni jsme hledali, kde se dalo, ale ona neřekla, kde ty boty jsou, ani když jí paní ředitelka pohrozila, že zavolá policejního čuchacího psa. Nakonec je vyhrabala paní uklizečka, ale to už bylo na vycházku pozdě,“ žalovala spravedlivě rozhorlená učitelka.
Co dělat v takové situaci? Dítě cestou domů provinile mlčelo, hlavičku sklopenou, mlčela i matka...
Doma si vzala dcerku na klín a s pohledem do provinilých modrých očí se zeptala: „Pročpak jsi schovala ty botičky?“
„Protože jsem byla zvědavá, jestli bude zase řvát. On totiž brečí pořád a kvůli všemu,“ postěžovalo si dítě.
„A pročpak jsi ani paní ředitelce neřekla, kde ty boty jsou?“
„No přece kvůli tomu psovi,“ rozzářila se holčička, která psy milovala.
„Byla jsem strašně zvědavá, jak vypadá policejní čuchací pes, ještě nikdy jsem žádného neviděla. A taky jestli vyčuchá, že jsem ty boty schovala já.“ A zklamaně dodala: „Jenže paní ředitelka nakonec žádného nezavolala, tak už jí nevěřím!“
