Není maminka jako maminka
Čekám na autobusové zastávce. Kolem dovádějí dvě předškolní děti. Křičí, honí se a přitom občas vrazí do lidí na zastávce. Jejich maminka sedí na lavičce a čte si časopis. Ani nezaregistruje, když děti na sebe pokřikují ne zrovna slušnými výrazy. Časopis je důležitější.
A pak tu stojí jiná maminka. Její synek nepobíhá ani nekřičí. Klidně stojí a poslouchá, jak si s ním maminka vypráví. Povídá si s ním o všem, co tu vidí. Chlapce znám. Je mentálně postižený. Ale vychovaný lépe než zdravé děti, které tu běhají po zastávce.
A tak si říkám, že maminka zdravých dětí si snad ani neváží toho daru, který ve svých dětech má. Určitě by si mohla s nimi pěkně povídat, mnohému je naučit. A druhá maminka by zase byla šťastná, kdyby její synek byl zdravý... Jak nespravedlivé to na tom světě někdy bývá! Jak bychom si měli vážit zdravých dětí, které nám Bůh dal. Využít každou příležitost k tomu, abychom je dobře vychovali pro život a dopřáli jim i šťastné a radostné dětství. Ale bez opravdového zájmu a rodičovské obětavosti to asi nikdy nepůjde...
