Malý záchranář
Maminka „na dovolené“ se čtyřtýdenním miminkem a dvou a půlletým raráškem. Určitě si to dovedete představit – probdělé noci, domácnost nepočká, děti taky ne, sama nejste ani na záchodě, noční košile a tepláky jsou to jediné, co pohodlně oblečete, manžel teprve odchází do práce, ale vy máte pocit, že už je z domu příliš dlouho, dojímají vás i reklamy, máte chuť na zelí a čerstvé koblihy, ale protože kojíte, tak na ně můžete zapomenout, hormony na pochodu – zkrátka šestinedělí.
Jednoho takového typického šestinedělního rána jsem seděla na gauči a vyčerpáním jsem brečela jako malá holka. Přišel ke mně Kryštůfek, pohladil mě, utřel mi slzy a povídá: „Nebreč maminko.“ Načež šel k nefunkčnímu domácímu telefonu v chodbě, vylezl si na stoličku, zvedl sluchátko a s naléhavostí v hlase vysvětluje: „Ona ta maminka brečí, že je unavená… Potřebuje pomoct, ona je smutná… Já jí utřel ty slzičky… Ona má to miminko a potřebuje zachránit.“ Položil sluchátko a s houkáním mě jako sanitka přijel zachránit. Hladil mě, ten můj malý doktor-záchranář, a utěšoval mě: „To bude dobré, to se zahojí, neplakej.“ A taky že to bylo dobré. Slzy vyčerpání nahradily slzičky vděčnosti a radosti a na tvář se mi vrátil úsměv.
Někdy tím největším záchranářem může být ten, od koho to vůbec nečekáme.
