Trojnásobné potěšení
(pokračování z minulého dne)
A tak jsem denně procházela tou akátovou ulicí a užívala jsem si vůně. Krom toho jsem se kochala pohledem na bělostné hrozny květů, které se mi vznášely nad hlavou. Stromy vypadaly jako nějaké nevěsty. Celé zahalené v bílé, tak čisté a voňavé. Připadala jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Bylo to překrásné.
Dneska jsem šla zase tou ulicí. Vůně se ještě vznášela jako oblak nad chodníkem. Bělostné květy se už nezdály tak bělostné. Zato po zemi lehký větřík proháněl spadaná okvětí, teď už zažloutlá, tvořil závěje a jazyky. Pod nohama to lehce šustilo, když jsem schválně šlapala do nejvyšších hromádek květů. Brouzdat se v závějích květů, to je taky potěšení, napadlo mě, když jsem dumala nad tím, že s vůní akátů už je pro letošek nejspíš konec. Ale smutná jsem nebyla, kdepak. Co nevidět rozkvetou přece lípy…
