Lidský úděl lze přirovnat k údělu člověka uvězněného na dně hluboké, vyschlé studny. Na volání o pomoc nikdo neodpovídá. Zdá se, že všechny odvál vítr, který skučí nad roubením studny.
Naděje umírá. Když téměř dohasla, ozve se náhle odpověď shora:
„Víme o tom, že jsi tam dole. Jdeme pro pomoc. Zachráníme tě.“
Do srdce vězněného vstoupí radost.
„Díky Bohu, konečně někdo ví, že jsem tady!“

Podobně je tomu při opravdové komunikaci. Člověk, který se otevře druhému a ten ho vyslechne, nepochybně prožívá stejný pocit úlevy a radosti.
„Díky Bohu, konečně někdo ví, jak se cítím.“

(Štěstí začíná uvnitř, Portál 2010)