Když naše očekávání a představy nebyly naplněny... Trápí nás to, bere nám to sílu, vysává nás to. Stále něčemu čelíme, něco řešíme. Sotva se zbavíme jednoho problému, spadneme do dalšího... A když do něj nespadneme my, tak někdo z naší rodiny nebo někdo z našich přátel. A to nás unavuje a vysiluje. 
Tím, že si říkáme, že život není lehký, není peříčko, že to je boj apod. (znáte ta různá úsloví), tím se snažíme přemluvit sami sebe, že to tak vlastně musí být. Je to tak od nepaměti, musíme se s tím smířit, protože to tak prostě na tomto světě chodí. Ano, to je pravda. Na této planetě to tak chodí. Na této straně věčnosti věci běží tímto směrem. Ale jak se s tím úplně smířit, když naše duše i tělo je původně konstruováno pro úplně jinou realitu? 
Uvědomil jsem si to nedávno, když mi jedna pacientka řekla: „A doktore, neříkejte mi, že jsou na tom někteří ještě hůř než já. Neříkejte mi, že mám být vlastně ráda za to, jak to je. To neberu. S tím se nesmířím.“ 
Ano, prožíváme frustraci, strach, jsme unavení, bolaví, ztrápení - to je běžné, ale není to normální. To není realita, která pro nás byla zamýšlena a my se s tím nikdy nemůžeme smířit. A jsem přesvědčen, že právě proto je v Bibli tolik zaslíbení a ujištění o tom, že nemusíme podléhat únavě a depresi. Můžeme je zažívat, můžeme je cítit, ale nemusíme jim podléhat. 

(mjm)