Vlak zastavil v jedné malé vesnici a do mého kupé přistoupil malý, asi šestiletý chlapec. Slušně pozdravil a posadil se k oknu naproti mně. Choval se nenuceně a se zájmem pozoroval krajinu, kterou jsme projížděli. Nakonec jsem se svého malého spolucestujícího zeptal:

„Jezdíš často vlakem?“

„Ano,“ odpověděl.

Jeli jsme spolu už více než hodinu. Přejeli jsme po dvou vysokých mostech přes údolí a projeli jsme velmi dlouhým tunelem. Na chlapci nebyla vidět žádná bázeň. Stále spokojeně vyhlížel z okna.
Ještě jednou jsem ho oslovil:

„Ty se vůbec nebojíš cestovat sám vlakem?“

Chlapec na mne udiveně pohlédl:

„Čeho bych se měl bát? Tatínek je strojvedoucí a řídí naši lokomotivu. Celou trať dobře zná. Na příštím nádraží mu končí služba a půjdeme pak spolu domů na večeři.“

Nebylo divu, že se hoch choval bezstarostně. Seděl ve vlaku, který řídil jeho otec. Důvěřoval svému tatínkovi, že ho bezpečně doveze až domů.