Jednou ráno jsem se jako obvykle chystala vyrazit na svou obvyklou trasu, když tu moje matka uštěpačně poznamenala: „Nemysli si, že ti to běhání nějak pomůže. I tvůj slavný otec-běžec dostal v padesáti infarkt!“

Její poznámka mě tak znechutila, že jsem ztratila veškerou chuť k běhu. Jen tak jsem se loudala cestou a v duchu se užírala. Zrovna jsem se chystala, že se obrátím a vrátím se domů. Vtom jsem zahlídla staršího Číňana, kterého jsem na své trase potkávala docela často. Toho rána přešel na mou stranu a postavil se mi do cesty, takže jsem musela zastavit. Trochu mě to rozladilo. Už tak mám zkažený den a ještě mi teď ten člověk překáží v cestě!

Měla jsem na sobě tričko, které mi z Havaje poslala jedna moje kamarádka – na přední straně byly tři čínské znaky a na zádech obrázek čínské čtvrti v Honolulu. To tričko ho asi přimělo k tomu, že mě zastavil, ukázal na znaky a radostně se zeptal: „Ty mluvit?“ Odpověděla jsem mu, že čínsky nemluvím, že je to dárek. Vycítila jsem, že nerozumí všemu, co říkám, ale pak velmi nadšeně řekl: „Každý čas tě vidět... ty dobry... ty rychly!“

No, nejsem ani dobrá, ani rychlá, ale toho rána jsem uběhla ještě dalších deset kilometrů. Díky tomu malému povzbuzení jsem nepřestala běhat a od té doby jsem se zúčastnila několika maratonů. Vím, že je nikdy nevyhraju, ale vždy, když mě někdo „setře“, tak si vzpomenu na milého čínského džentlmena, který opravdu věřil, že „já dobry... já rychly“.