Byl sníh – bylo zle. Po několika měsících většina národa upadla do hluboké krize, jež se projevovala hlavně prostřednictvím médií. Každý už zpíval zpaměti: „Ladovská zima za okny jééé…,“ a meteorologové tvrdili, že pokud to červenec se srpnem nepokazí, bude letos pěkná zima. Musím přiznat, že i já jsem se s touto myšlenkou začala pomalu smiřovat. Nikdo nemyslel na nic jiného než na jediné: Ať už ta zima skončí! Ať vysvitne sluníčko! Hlavně ať už nemrzne a přestane padat sníh!

A pak – řečeno slovy autora Broučků – bylo jaro! I to sluníčko zasvítilo, trochu pršelo, potom o něco víc, ale hlavně nemrzlo, nepadal sníh, takže bylo všechno v pořádku. Až – až na to, že najednou místo zimy se sněhem byla obleva. Sníh se rozpouštěl, tál a tekl do řek a řeky do polí a z polí do domů a lidi začali volat a modlit se, ať to netaje tak rychle! Ať už neprší! Ať sníh na horách ještě zůstane! Ať sluníčko tolik nesvítí! Naskýtá se akademická otázka k sáhodlouhé debatě. Co je lepší? Dva metry sněhu před domem nebo třicet centimetrů vody v obýváku?

A tak vlastně sama nevím. Víme, co chceme? Víte to vy? Vím to já? Kdybychom pokaždé vše, co chceme, okamžitě dostali, každé přání by se nám splnilo, byli bychom šťastni? Anebo bychom po kolena ve vodě s kbelíkem v ruce ještě rádi vzpomínali a přivolávali zpět časy, kdy jsme lopatou prohazovali cestičku dvoumetrovou závějí před barákem…

... a bylo jaro... Přátelé, úsměv!

Barbora Bogoczová