Polední slunce se přehouplo přes oblohu a čas v Domově pro seniory se pomalu loudal. Vstoupila jsem do pokoje, kde na lůžkách ležely čtyři paní. Zamířila jsem k oknu, kde odpočívala posmutnělá stařenka. Sedla jsem si vedle její postele na stoličku a začala jsem číst. I ostatní obyvatelky pokoje jedním ouškem poslouchaly starodávnou pohádku. Když jsem dočetla, začaly jsme si povídat. Byla ráda za moji společnost. Z jejího vyprávění jsem pochopila, že si zlomila nohu a čeká, jestli bude chodit, nebo ne. Už rok je připoutaná na lůžko, a tak není divu, že každé zpestření dlouhého dne je vítáno.
Požádala mě, jestli bych jí přečetla dopis od syna. Podala mi složený papír z obálky, který opatrně rozložila. Bylo na něm vidět, že byl často otevírán, i když byl poslán nedávno. Dopis jsem přečetla a v očích té paní se objevily slzy. Dovolila mi prohlédnout si rodinné fotoalbum. Zjistila jsem, že je několikanásobná babička a dokonce i prababička.
Můj čas, který jsem mohla strávit v Domově pro seniory, se chýlil ke konci. Rozloučila jsem se s paní a slíbila jí, že zase přijdu. Pohlédla jsem na ty lidi, kterým čas zvrásnil duše. Ty vrásky nelze vidět očima, ale srdcem.

Eva Vraníková
www.nadejeprolidi.blog.cz

Tento článek jsem napsala před prázdninami. Prosila jsem anděly, aby se na ni život usmál, aby už nebyla tolik smutná, a mé přání se vyplnilo. Od té doby jsem tu paní, o které píši, navštívila několikrát a vždy se má lépe než minule. Na její pokoj se přistěhovala jedna moc hodná paní. Je to taková babička přesně do pohádky (jestli mi rozumíte). Nedovolí, aby její spolubydlící uronila jedinou slzičku. Když jsem je navštívila před pár dny, byly už sehraná dvojka. V jejich přítomnosti se člověk vůbec nenudí a odchází s dobrou náladou.