Jednou mi vyprávěl jistý kněz, že často chodíval při večerní procházce po cestách své farnosti celý sklíčený. Vůbec si nedokázal uvědomovat krásu okolní přírody. Pořád jen přemítal o všem, co se ten den nevydařilo, kde ho jaký spolupracovník špatně pochopil a do jakého problematického společenství že se to, chudák, dostal. Ale pak si vždycky vzpomněl na duchovní doprovázení, při němž se učil pozorně si uvědomovat každičký okamžik. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Prohlížel si okolní hory a jezero, po jehož břehu kráčel. Slyšel zpívat ptáky a šumět les. Naslouchal nočnímu tichu. Postupně se v něm znovu začala probouzet k životu radost. Uvědomil si, že za své emoce je zodpovědný sám. On sám rozhoduje o tom, kam zaměří pohled, jestli na negativní denní události, nebo na krásu kolem sebe. Nejde o nějaké potlačování konfliktů, nýbrž o zdravý odstup od všedních událostí... Také uprostřed chmurných myšlenek se přiblížit k radosti, která neustále dřímá na dně srdce.
Nezavírám oči před problémy, ale nemyslím jen na ně. Přímo z nich vzhlížím k Bohu, který mě podpírá. Začínám mít jinou náladu. Otvírám se radosti, která mne chce prostoupit.

(Jak znovu najít radost?, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)