(pokračování z minulého dne)

„Co mi to provádí za lumpárny?“ stěžovala jsem si manželovi, který za mnou přišel do porodnice na návštěvu. „Jak to, že se nechce napít ode mne, vždyť Anička pila od narození jako duha,“ musela jsem pochválit starší dceru, protože stála vedle a zvědavě naslouchala. Zaslechla nás taky maminka z vedlejší postele. Ta docházela kojit na stejné oddělení se mnou. Nikdy jsem si nevšimla, jaké zápasy vede ona, protože jsem byla plná problémů se svou dceruškou. Teď mi ale řekla: „To máte, paní, štěstí, že vám vůbec pije. Náš Honzík se narodil předčasně a vůbec nemá sací reflex. Věděla jste, že k tomu, aby dítě mohlo pít, je potřeba souhry tří reflexů? Sát, udržet v pusince a polknout? Když jeden chybí nebo to nějak neladí dohromady, dítě se prostě neumí napít? My jen doufáme, že se to u něj ještě vyvine. Jinak totiž... a smutně se od nás odvrátila.
Musím přiznat, že jsem se hluboce zastyděla nejen za svou hloupost, ale i nevděčnost. Co všechno považuju za naprostou samozřejmost a on je to přitom vzácný Boží dar...

(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)