(pokračování z minulého dne)

Lámala jsem si s tím hlavu opravdu důkladně. Postupně jsem zamítla několik nápadů. Půjčit si? Nesmysl! Neměla bych z čeho vrátit. Někde si mimořádně vydělat? Nevidím možnost. Něco většího vyrobit? Při dvou malých dětech vyloučeno. Navíc: Jak skrýt výrobu většího daru před mužem pracujícím doma? To taky ne. Nehmotný dar? Aha?!
A tak jsme pro našeho tatínka secvičily s dcerkami velkolepý koncert. Takové oslavné pásmo písní a tanců. Použily jsme všechny bubínky, řehtačky, chrastítka, píšťalky a triangl. Holčičky točily sukýnkama, potřásaly pentlemi ve vlasech a s uzardělými tvářemi ze sebe vydávaly to nejlepší. Chtěly přece obdarovat tatínka!
Když dnes prohlížíme fotky z tehdejší oslavy tatínkových narozenin, jsme stále všichni přesvědčeni, že to byla jedna z nejlepších oslav, jakou jsme kdy zažili.

(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)