Stalo se to v době, kdy jsem pečovala o své rodiče v jedné malé vesnici na Valašsku.
Potřebovala jsem s maminkou něco vyřídit na poště a nakoupit. Ten den se mi moc nedařilo. Náladu jsem měla „pod psa“.
Když jsme se pak autem vraceli zpátky a zaparkovali před domem, přiběhla ke mně asi pětiletá holčička od sousedů. Bez jediného slůvka mi podala květinku. Sehnula jsem se k ní, ona mi dala pusu na tvář a odběhla.
V jejích očích jsem viděla „ohníčky“ radosti. Do večera jsem měla nad čím přemýšlet.
My dospěláci se často mračíme a nevidíme slunce, květinku, zpívajícího ptáčka. Nezahlédneme ani dětský úsměv, nepatrné gesto jejich projevené lásky. Děkovala jsem Bohu za to, že i mne zastavil skrze sousedovic děvčátko. Pán Ježíš moc dobře věděl, proč dával děti za příklad ostatním.

D. K.