(pokračování z minulého dne)

Rád býval při noční šichtě sám – měl čas přemýšlet, měl klid a pokoj a především mohl do kuchyně a dát si gáblík, kdykoliv se mu zachtělo – mohl se třeba přecpat buřty a zelím. Pro něj to byly hotové hody. A co víc – v noci kolem není nikdo, kdo by mu říkal, co má dělat. V Osvětimi o takových chvilkách snil. Jediná osoba, kterou v práci vídá, jsem já – jsem noční narušitel jeho snu. Naše směny se o hodinu překrývají. A zase tu otravuju.
„Už jsi, Fulčume, skončil?“
„Ne. Proč?“
„Pozlouchej, Fulčume. Pozlouchej mě. Víš, co s tebou není v poržádku? Nejde o buřty a zelí a nejde o šéfa, o kucharže ani o todle místo.“
„Tak co se mnou není v pořádku?“
„Ty si, Fulčume, myslíš, že fšechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem. Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří barák – tak to je problém. Fšechno ostatní je nepohodlí. Život je nepohodlný. Život je hrbolatý. Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy. Dožiješ se vyššího věku. A taky nebudeš tak otravovat lidi jako tržeba mě. Dobrou noc.“ A gestem, jímž mi žehnal a zároveň mne propouštěl, mě poslal spát.

(dokončení zítra)

(Něco z Fulghuma I, nakladatelství Argo 2008)