U nás doma je veselo. Narodila se nám pravnučka Anička. Jsou jí právě tři roky a je středem světa. Obveseluje nás všechny svými nápady. Nejen tím, co říká, ale i tím, co vyzpívá. Vyzpěvuje od rána do večera. Nejen dětské písničky, které ji naučila maminka, obě babičky a prababička. Sama totiž vyjadřuje ve formě písniček vše, co vidí a na co myslí. Je středem nejen našeho rodinného světa, ale i středem svého vlastního světa.
Jak se to pozná? Třeba tím, jak si začala o věci říkat. Svým velice výrazným hlasem dovede říci: „Já chci!“ Jednou to řekne, když chce jíst, jindy, když si chce vzít něco, co zatím nebylo její. Celá rodina se nyní točí kolem toho, jak ji naučit říkat kouzelné slovíčko „prosím“. Když se k jejímu „já chci!“ stavíme „nevidím, neslyším“, pochopí, že takhle to nejde. Kouzelné slovíčko přece jen vysloví. Jak je ale vidět, snadné to pro ni není.
Ne, nejde nám zde o rozebírání výchovného problému. Jde jen o to, uvědomit si, že se rodíme s výrazným soustředěním se na sebe sama.

(pokračování příště)

(O moudrosti s Jaro Křivohlavým, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009)