(pokračování z minulého dne)

Snažím se věc vysvětlit. Smrt mi pomáhá rozptýlit mlhu! Když vidím náhlý odchod ze života, ještě výrazněji přede mnou vyvstává otázka, proč jsme zde. Smrt přispívá k tomu, že se zbavuji marné posedlosti životem a na první místo kladu to nejdůležitější: Ježíš Kristus vstal z mrtvých a Bůh mi odpustil moje viny. Jestliže všichni stojíme tváří v tvář smrti, měli bychom také všichni pamatovat na skutečnost nejpodstatnější, na Ježíšovo vítězství a Boží odpuštění.
Proč to zde píšu? Přeji si, abyste si uvědomili, jak velice důležitý je každý člověk, žijící na tomto světě. Miloval jsem Jakuba a touto vzpomínkou na něj mu chci prokázat poctu. Byl obětí beznaděje. Toužil po životě, jaký nemohl mít. Měl život, který nezvládl. Byl vtažen do hlučného střetu mezi světem na straně jedné a hrstkou nás na straně druhé.
„Život nemá cenu!“ křičí svět. „Život má cenu!“ voláme my. A někde mezi tím se nacházel Jakub, polapený a zmatený. Chvíli poslouchal svět, chvíli naslouchal nám. Nakonec jsme byli překřičeni. Propadl zoufalství – a se životem skončil.
My ovšem nesmíme přestat křičet. Bude mnoho těch, kteří nás budou ignorovat. Ale mnozí nás poslechnou. A i kdyby poslechl jenom jeden, mělo by to cenu!

(Na kovadlině, LUXPRESS s.r.o. 2008)