Manželská krize v rodině vrcholila. Manželé se dohodli, že se nebudou rozvádět „kvůli dětem“ a že budou podnikat aspoň občas společné akce jako dřív, aby děti byly „v pohodě“, ale jinak si budou žít každý po svém.
Sedmiletý prvňáček přiběhl z hřiště, kde lítal s kamarády. Měl červené tváře a zářil spokojeností. „Dobře, že jsme se tak dohodli,“ pomyslela si matka. „Je tak spokojený, nic netuší, nemá smysl mu kazit dětství, nějak už to kvůli těm dětem vydržím. Hlavně kvůli tomuhle kloučkovi...“
Chlapec svlékl svetr a tiše přišel do kuchyně, kde matka chystala večeři. „Bude rajská,“ usmála se na synka. „Tu máš přece nejraději a táta taky.“ Chlapec se chvíli zamyšleně díval na matku a najednou řekl: „Já už s tátou nekamarádím.“ „A proč prosím tě,“ podivila se matka, „táta tě má přece rád.“ „Já vím, ale tebe nemá rád, to já poznám,“ řeklo dítě a vědoucím pohledem se zpříma podívalo do matčiných překvapených očí.

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)