Bohatý muž dospěl ve stáří k poznání, že mu jeho blahobyt nemůže přinést vnitřní uspokojení, po kterém už dlouho toužil. Předal proto celý majetek svému synovi a vstoupil do společenství, které hledalo v prostém životě a úmyslném odříkání cestu k poznání.
Jednoho dne ho poslali spolu s jedním bratrem do města, aby na trhu prodali dva staré osly, kteří už jim nebyli nijak užiteční. Na trhu se u nich zastavilo několik zájemců.
„Jsou ti osli ještě k něčemu?“ zeptal se jeden.
„Kdyby nám ještě dobře sloužili, neprodávali bychom je!“ dostalo se mu odpovědi.
„Proč mají tak olysalou kůži na hřbetě a na konci ocasu?“ ptal se druhý.
„Protože si po pár krocích lehnou a my jim musíme bičem takříkajíc vyprášit kožich a pak je taháme za ocas, dokud se zase nepostaví.“

(pokračování zítra)

(Vitamíny pro duši, Vyšehrad 2004)