Minulé pondělí jsem čekala na naši Adélku na nádvoří základní umělecké školy. Ona tam chodí do baletu. S ostatními maminkami našich příštích umělkyň tam takhle čekáváme pravidelně dvakrát týdně. Od vidění se už známe, a tak se vzájemně hlasitě zdravíme.
Tak zrovna to minulé pondělí tam jedna z těch maminek byla ještě s mladším dítětem, takovou tří čtyřletou čiperkou. Maminka ji pořád napomínala, aby si nesedala na studenou lavičku, neběhala po dvoře a nechodila k záhonům, ale když si sedla na lavičku, nechala ji, když běhala po dvoře, nechala ji, a když šla k záhonům, nechala ji. Jen pokřikovala: „Dostaneš na zadek, uvidíš!“ Čiperka zcela klidně ignorovala výhrůžky i požadavek, aby stála tiše vedle maminky. Dlouho tiše stát vedle maminky je přece nuda. Taky si evidentně byla jistá, že maminka své hrozby nenaplní. Pokud jsem si dobře všimla, po celou dobu čekání k žádné exekuci nedošlo a k poslušnosti taky ne. Malá si dělala, co chtěla, a maminka pořád jen přísně pokřikovala. Tak trochu mi jich bylo líto obou.

(pokračování zítra)

(Co Bůh šeptá maminkám, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)