V životě jsem si podala ruku se spoustou lidí. Je zvláštní, jak se v tomto způsobu pozdravu lidé liší. Někdo podává ruku, a přitom se na mne ani nepodívá. Hlavu otáčí stranou, nebo hledí do země. Připadá mi to neupřímné, jako by přede mnou neměl čisté svědomí.
Někdo zase podává ruku vlažně, jako by ji měl ochrnutou. Ani tady necítím žádný citový vztah.
Ale mám pár přátel, kteří podají ruku s upřímným úsměvem, vřelostí i pevným, teplým stiskem. A když se při tom dívají mile do očí, je to, jako by tím podáním ruky stvrzovali naše přátelství. I tady se totiž buduje náš vzájemný vztah, naše sympatie či lhostejnost.
Kdysi mi můj otec řekl: „Když se díváš na televizi, všímej si, jak si lidé podávají ruku. A uč se od nich.“ A měl pravdu. Takže odhoďme ostych. Máme-li druhého člověka rádi, při podávání ruky mu to nezapomeňme dát najevo. Určitě se to vyplatí.


H. M.