(pokračování z minulého dne)

Při svém včerejším zápase se vzpurnými zdmi jsem si připomněl dědečka, rolníka z Polabí. Původně byl vlastně vyučeným zlatorytcem. Nicméně na něj připadl rodový grunt, protože jeho starší bratr se vydal na zkušenou do ciziny, kde se nakonec usadil. Dědeček musel vyplatit své další čtyři sourozence. A tak s babičkou začínali z nuly. Protože byli pilní, dařilo se jim dobře. I díky tomu se mohli stát zastánci sirotků. Přišla válka, ta druhá, s ní Hitlerovi hoši a s nimi razantní odvody. Přesto prarodiče dokázali podporovat potřebné, či utečence z pochodů smrti. Válka skončila a dědeček s babičkou opět začínali z nuly. Protože byli moudří a velice dobře hospodařili, dařilo se jim dobře. V krátké době rozmnožili bohatství gruntu a dokonce i něco naspořili. Pak přišli komunisté – nejprve s nesmyslnými požadavky na odvody. Když polabské sedláky nezlomili, nastoupila nucená kolektivizace. Podle vzpomínek příbuzných měl dědeček dokonce celou hodinu na rozmyšlenou – buď všechno „dobrovolně vydá“, nebo skončí s rodinou v „nápravně výchovném táboře“ (pro neznalé dodávám, že jde o eufemismus pro komunistický koncentrák). Dědeček s babičkou si nezoufali. Sice začínali opět z nuly, ale měli kolem sebe děti a příbuzné, které milovali. A navíc, díky svému úsilí, měli přeci jen slušně našetřeno. A pak přišla poslední rána – komunistická měnová reforma, která jako totální černá díra prarodičům vysála mnoho let poctivé dřiny a uskrovňování. Teď už nezačínali z nuly, ale docela hodně z mínusu. Přesto nepodlehli, nevzdali se, přežili a bojovali dál. Když přemýšlím nad tím, jak je možné, že je ani jedna ta hrozná „černá díra“ nepohltila, pak se mi vybavuje dědečkovo vyznání „Hospodin je můj přepevný hrad“. To podle něj byla jediná skutečná ochrana před marností, beznadějí, zoufalstvím a rezignací. Když jsem dnes ráno se značnou úlevou ukládal knihy do zavěšených poliček, vybavil jsem si svá mnohá životní selhání. Nejen ta včerejší s vrtačkou. Mnohé dobré věci v mém životě nakonec pohltily „černé díry“. Přesto všechno nezoufám, neboť nepohltily mne samotného. I já se utíkám pod ochranu hradu přepevného, stejně, jako to dělal můj dědeček… Jsem dědicem vyznání naděje, které nezmizelo v černých děrách nepřízně.


Petr Plaňanský, Slovo pastýře, CKS Nymburk