„Co jsem zapomněl?“
Vnuk chodí po pokoji a opakuje si tuhle větu. Uvažuji, co asi tak mohl zapomenout, ve čtyřech letech ještě tolik věcí na zapomínání není. Pamatuji se na jednoho učeného souseda, starého sklerotického pána, který říkával: „Já jsem toho už zapomněl tolik, kolik toho většina lidí nikdy ani nebude vědět...“ To rozhodně není případ mého vnuka. Ve čtyřech letech ještě nehrozí skleróza... Poslouchala jsem jeho otázku a pomalu jsem poznávala, co jí chce říct, proč ji říká... poznávala jsem to podle intonace.
„Co jsem to jenom chtěl? Co jsem to zapomněl?“
Ano, byla to moje intonace. Tohle je moje častá věta. Jak stárnu, stává se mi často, že zapomenu, pro co jsem šla nebo co jsem chtěla udělat. A pak si takhle povídám pro sebe. A vnuk, který mne někdy až směšně napodobuje, jako děti napodobují dospělé, si teď hraje „na mne“. A používá mou nechápavě opakovanou větu. Dokonce i chodí jako já. Ne, neposmívá se mi... Rozhodně ne... Kdybych se na něj zlobila jako na posměváčka, nechápal by, proč se zlobím. Malé děti bývají někdy jako opičky a napodobují dospělé. Není v tom výsměch. Není to ironie...

(pokračování zítra)


(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)