Dovolte mi uvést příklad někoho, kdo ví, jak respektovat vlastnická práva druhých – svou již zemřelou matku. Bez formálních znalostí psychologie velmi respektovala hranice mého území, když jsem dospíval. Pamatuji si, že často nakupovala v obchodech s levným zbožím, protože jsme neměli moc peněz. Ale já jsem se jako typický středoškolák kvůli tomu cítil dost trapně. Pod silným vlivem tlaku vrstevníků jsem musel mít oblečení té správné značky z těch správných obchodů. Proto jsem po celou dobu studia na střední škole pracoval, abych si to mohl dovolit. Moje máma se o nic takového nestarala. Ale o mě starost měla a moje rozpaky nad jejími nákupními zvyky citlivě vnímala. Jednou ráno mi řekla: „Musím koupit nějaké boty. Svezl bys mě do levné obuvi?“
„Mami, mně se tam vůbec nechce,“ odmlouval jsem.
„To je v pořádku, chápu to,“ zareagovala. „Tak mě vysaď o blok dál a já zbytek cesty dojdu. Můžeš na mě počkat v autě a pak mě odvézt domů, až nakoupím.“
„No... hmm... tak jo,“ souhlasil jsem nakonec.
Všimněte si, že ona nenapadala mé osobní pocity ani potřeby. Nepošlapávala mi mou „zahradu“ tím, že by mě nutila dělat něco, do čeho se mi nechtělo. Získala si mou spolupráci, ale takovým způsobem, který mi umožnil zachovat si důstojnost. Mému cítění se dostalo vážnosti a uctivého jednání.

(Láska, která vytrvá, nakladatelství SAMUEL 2010)