(pokračování z minulého dne)

K vedlejší lavičce u pískoviště na okraji parku přijela maminka s kočárkem a dalšími dvěma dětmi. Bylo hezké pozorovat, jak starší děti odběhly k prolézačkám a maminka se mohla v klidu usadit u spícího děťátka v kočárku. Mou kamarádku Kateřinu ten pohled taky zaujal. „Trochu se ale obávám, že když Pán Bůh viděl, jak se bojím prvního dítěte, požehnal mi takovou hodnou holčičkou. Co ale další dítě? Možná to druhé bude naopak zlobivé.“
Takové uvažování mne překvapilo. Proč by to Bůh dělal? Copak on zlomyslně kouká, jak by nám to opepřil? Jistěže existují hodně temperamentní děti, které není snadné zvládnout, ale očekávat od Boha, že když mi dal jedno hodné dítě, jeho dobrá vůle ke mně se vyčerpala a v tom dalším mi to spočítá? Takový on přece není. Já ho znám jako radostného dárce. Netváří se kysele, že mi musí něco dát. Bůh dává dobré dary s radostí a jiné než dobré dary nedává. Jak to ale říct?
Až za chvilku mě napadlo, nač se zeptat. „A víš, proč Bůh miluje radostného dárce? Protože sám je takový!“


(O darech s Hanou Pinknerovou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2008)