(pokračování z minulého dne)

Stáří už mě nestraší. Velkou zásluhu na tom má i moje žena. Stárneme spolu a je nám spolu pořád dobře. Přibývají nám šedivé vlasy i vrásky, a přesto zůstáváme jeden pro druhého krásným a přitažlivým. Je to fajn, mít vedle sebe někoho, před kým si v padesáti nemusím hrát na hrdinu, ale mohu být tím, kým jsem. Naší velkou výhodou (i vzorem) jsou rodiče. Táta mámě stále říká, že v jeho očích je ta nejkrásnější na světě. A já mu věřím, že nelže. Máma se o něj zase dobře stará. Tátovi to i v osmdesáti pořád skvěle myslí. V oblasti teologie by mu mohl leckdo závidět. Jenže s pamětí je to už horší. Kdyby mu to máma nepřipomínala, asi by často zapomněl na prášky. Možná by tu už nebyl, protože by určitě zapomněl i na inzulín. Spolu to ale zvládají. Tomu, co prožívají, se říká láska. Skutečná láska, ne ta románová nebo filmová.
Asi nikdo nemá radost z toho, že stárne. Pro spoustu lidí je stáří noční můra, před kterou se marně snaží utéct. Ani mě netěší, jak mi přibývají roky a ubývají síly. Ale jsem rád, že mám vedle sebe někoho, s kým mohu stárnout bez obav, že se na mne vykašle jen kvůli mému datu narození. Někoho, před kým nemusím skrývat šediny. Někoho, komu mohu přiznat: „Lásko, mně ubývá sil...“ Někoho, kdo se ke mně pořád, i po těch společných 25 letech, rád přitulí a dokáže mi říkat ta nejkrásnější slova...
Přeji i vám krásný den. Nejlépe s někým, komu nevadí, že spolu dnes zase o jeden den zestárnete.


(Pastorův blog, Advent-Orion 2010)