Tento příběh se odehrál těsně po „sametové revoluci“. Žačka-třeťačka seděla nad písankou a opisovala pečlivě předtištěná slova na „s“, až došla ke slovu „soudruh“, „soudružka“.
„Mami, já tyhle slova nechci psát,“ obrátila se na matku. Matka pochopila dětské dilema, protože dcerka „revoluci“ až podivuhodně intenzivně prožívala, a řekla, ať tedy napíše jiné slovo na „s“.
„Ale to nejde, když je tady předepsané tohle, to by se paní učitelka mohla zlobit,“ opáčila školačka. Matka se jí tedy snažila vysvětlit, že slovo soudruh není ani sprosté ani ošklivé, jen prostě zprofanované režimem (není zrovna lehké to vysvětlovat devítiletému dítěti), ale dcera si mlela svou: „Já to slovo psát nechci, ale napsat jiné se bojím, aby se paní učitelka nezlobila...“
„Tak to opravdu nevím, co budeš dělat,“ řekla nakonec už trochu nervózně matka a odešla chystat večeři. Dcerka ještě chvíli seděla nešťastně nad sešitem, ale najednou se viditelně narovnala a odhodlaně pravila: „A nenapíšu to! Už toho strachu bylo dost!“ A na řádky písanky pečlivě vykroužila místo „soudruh“ a „soudružka“ slova „soustruh“ a „sasanka“...

(Malá povzbuzení pro mámy a táty, Portál 2004)