Jdu na kontrolu k lékaři. Je sychravý podzimní den a i v mém nitru zrovna slunko nesvítí. Včera jsme se opět nepohodli s manželkou. Příčinou, jako obvykle, byly neshody v pohledu na výchovu našich dětí. Slyším její výčitky, vidím neposlušné děti a cítím se neschopný a ponížený. Prý jsem špatný táta. Jak mě to bolí!
Usedám v čekárně. Naproti mně sedí dvě stařenky. Nechtěně si všímám jejich rozhovoru: „Buď ráda, že máš Pepu. Neumíš si představit, jak je to strašné, když člověk zůstane sám! Můj Toník zemřel před 11 lety a dodnes jsem si na tu samotu nezvykla. Je mi strašně smutno. Děti sice přijedou, ale dlouho se nezdrží. Každý má své povinnosti, práci, starosti. Nemohu je nutit, aby zůstaly déle. A na všechno jsem sama. Když jsem měla horečku, nebyl nikdo, kdo by mi zatopil v kamnech, nakoupil nebo uvařil čaj. Říkám ti, važ si toho, že jste dva!“ A stařenka s hůlkou si otřela slzy z očí.
Druhá stařenka dodala: „Však za to denně Pánu Bohu děkuji. Ať jsou všelijaké věci, které se mi nelíbí, jsem vděčná, že mám toho mého Pepu. S ničím sice nepomůže, vždyť on si sám ani chleba neukrojí. Ale je s kým promluvit, mám pro koho žít. Tak, tak..., jsem šťastná, že ho mám!“
V tu chvíli jsem své ženě odpustil. Pochopil jsem, jak smutno by mi bez ní bylo. A cestou od lékaře jsem jí koupil kytičku. Nejen na usmíření, ale jako vyznání, že i přes rozdílnosti našich povah si jí vážím a mám ji stále rád... A věřte nebo ne: doma zavládl klid a mír...

P. H.