Krajina bílá v tichu leží,
pod bílým pláštěm sní svůj sen
a z oblak šedých tiše sněží,
je bělostná již celá zem.
Umlkl sad i háje v poli,
neslyšíš nikde ptačí hlas,
jak bílé stráže stromy stojí,
sníh na nich jak stříbrný vlas.
Jak hradby stojí v dálce lesy,
sníh ozdobil je jako v ples
a nad poli tam nad nebesy
křik hejna vran se k nebi nes.
Přes bílou pláň dvě stopy míří,
za jakým cílem asi spěchají?
Rej vloček kolem nich zas víří,
zas čistou bílou pláň jen nechají.
Je ticho v kraji, ticho je v mé duši.
Kéž pokoj, klid a mír je také váš!
Však nebuďme my slepí ani hluší,
ať dobrota a láska naplní náš čas.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)