Když jsem přijela na návštěvu k našim přátelům, podivovala jsem se nad množstvím hraček, které jejich děti doma měly. Stavebnice, autíčka, panenky, divadélko, spousty věcí na malování či ruční práce. Protože mám děti ráda, vyzvala jsem je, že si spolu budeme hrát. Ať jsem však nabízela kteroukoli z hraček, nad vším ohrnuly nos. O nic nejevily zájem. Bylo mi to divné.
Tak jsem venku popadla pohozený míč a začala s ním driblovat. Jeho zvuk přilákal Petra. Zkoušel to se mnou. Dali jsme si závody, kdo to déle vydrží. Pak jsem mu předvedla „školku“ s míčem, kterou neznal. S chutí se zapojil. To už se k němu přidala i Alenka. A pak jsme si začali házet. Pomalu, pak rychle, nakonec jsme si na zahradě vytvořili z kamenů branky a hráli házenou. Děti byly celé šťastné. Když už konečně musely jít k večeři, Petr mi řekl: „Takhle si s námi nikdo nikdy nehrál.“ Slíbila jsem mu, že zítra si podobně pohrajeme s některou stavebnicí. A i tehdy se děti podivovaly, co všechno se z ní dá složit. Zabavily se celé odpoledne…
Pro děti není důležité, jaké hračky a kolik jich mají. Důležité je, aby si rodiče našli čas a naučili je, jak si mají hrát. Řeknete si, že je to zbytečné? Já vám ze zkušenosti říkám, že není. Společnou hrou se děti naučí spoustu dovedností, posílí se i vaše vzájemné vztahy. Užitkem pro vás je i to, že s nimi můžete zažít i mnoho legrace a radosti… Co kdybyste třeba dnes odložili domácí práce, vzali si míč a zkusili si s dětmi pohrát? Přeji vám k tomu spoustu radosti!

A. J.