Jeden učenec nutně potřeboval peníze. Sestavil proto seznam všech svých knih, zabalil je do cestovního vaku a vypravil se s nimi do hlavního města, aby je tam prodal.
Cestou potkal jiného učence, který si seznam prohlédl a projevil o knihy zájem. Neměl na ně peníze, ale zato měl doma starožitné bronzy, které chtěl původně vyměnit za rýži. Pozval tedy svého nového známého k sobě a ukázal mu své poklady. Vyšlo najevo, že jeho host byl velkým milovníkem starých bronzů a vzácné exempláře, které uviděl, ho nadchly.
„Proč bys prodával knihy,“ řekl mu. „Uděláme to tak, že já ti dám bronzy a ty mi dáš knihy.“
Tak to také provedli a učenec si bronzy odnesl domů. Jeho žena se podivila, že je muž tak brzy zpátky. Neušlo jí, že jeho cestovní vak je plný jakýchsi tvrdých předmětů, které vydávaly zvonivý zvuk, jak o sebe narážely. Když se žena dozvěděla, co její muž provedl, velice se rozčílila.
„Ty hlupáku,“ křičela na něho, „k čemu jsou nám bronzy, když nemáme doma ani zrnko rýže!“ „Nezlob se, vždyť ten druhý je na tom úplně stejně,“ bránil se muž. „Knihy, co jsem mu tam nechal, mu také k rýži nepomohou.“


(Moudrost staré Číny, Portál 2002)