(pokračování z minulého dne)

Vstoupila jsem navečer do pokoje. Chtěla jsem se převléct do něčeho pohodlného domácího, na chvilku se posadit do křesla, přelítnout noviny nebo přečíst kousek z nové knížky a u toho popíjet silný čaj. Můj podvečerní rituál. Trochu si odpočinout, než se zase pustím do nějaké práce. V chůzi jsem si rozepínala halenku a přemýšlela o kdovíčem. Zarazila jsem se však asi po dvou krocích. Něco v pokoji bylo totiž jinak. Něco slavnostního, vznešeného, krásného. Co to jen může být? To něco byla vůně. Místnost naplnila překrásná svěží květinová vůně. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla. Nádherná vůně! Zapátrala jsem pohledem, odkud pochází. Bloudila jsem očima po místnosti a spatřila jsem na okenním parapetu polorozkvetlý růžový hyacint. Nemohla jsem odolat, abych si nepřivoněla zblízka a nepokochala se jeho jemnými růžovými kvítky.
Tohoto večera jsem si nevzala k popíjení čaje žádnou knížku, ani jsem si nepustila nějaký film nebo krásnou hudbu. To by té krásy bylo až příliš. Pohupovala jsem se v křesle, čichala krásnou vůni a těšila se harmonií modravého příšeří a vůně růžové květiny. Sytila jsem svou duši. I pouhá vůně může znamenat potěšení.


(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)