„Mám ještě něco udělat?“ zeptala se sekretářka. Velmi zaneprázdněný ředitel mrkl na hodinky a prohlédl si diář.
„Už bychom měli být pryč. Teď už moc práce nenaděláme.“ Sekretářka se usmála: „Ale ještě tu máme seznam dárků pro syna. Nezapomeňte, že jsou před námi Vánoce.“
„Ještě že jste mi to připomněla!“ Ředitel si povzdechl. „Bojím se, že se na mě bude trochu zlobit. Nejspíš právem, protože mám na rodinu tak málo času. Když večer přijdu domů, syn už spí. Skoro nikdy nemáme čas si popovídat. Tak alespoň o Vánocích chci, aby ode mne dostal pořádný dárek. Jenomže… kde na to vzít čas? Víte co? Kupte ho vy. Na penězích nezáleží. Přečtěte si ten seznam a kupte všechno, co si syn přeje.“
Sekretářka otevřela dopis od syna, potřásla hlavou a usmála se: „Víte, že vaše příkazy vždycky plním, ale tentokrát to vážně nejde.“
„Proč ne? Copak si osmileté dítě může přát věc, kterou mu nemůžu koupit? Ukažte mi ten seznam!“
Sekretářka mu mlčky podala synův dopis. Ředitel si ho přečetl: „Milý tatínku, k Vánocům bych si přál, aby sis celý příští rok pro mne každý den (nebo skoro každý den) našel půlhodinku času. Nic jiného nechci. Tvůj František.“

(Vánoční příběhy pro potěchu duše, Portál 2012)