(pokračování z minulého dne)

Myslela to mateřská Tereza vážně? Nebyl to jenom vtip? Přece si já sama sobě nemůžu jen tak koupit kytku?! Vždyť by to vypadalo divně! Nehledě na to, že žádná z těch květin nebyla právě levná. Postávala jsem uprostřed všech těch barev, tvarů a vůní a cítila jsem, že se mi začínají potit ruce. Mám? Nemám? Smím? Nesmím? Až jsem si připadala směšná. Nemyslím si přece o sobě, že bych si květinu nezasloužila nebo dokonce, že bych si ji musela nějak zasluhovat.
Jak to říkala ta Matka Tereza? Nakrmit duši? To je přece také potřeba! Konec váhání. Koupila jsem si veselou červenobílou amarylku. Vzpomněla jsem si totiž na scénu z mého oblíbeného filmu, kde jeden muž radí druhému při výběru květin pro milovanou dívku a tvrdí, že amarylka hovoří o nevýslovné kráse obdarované. Rozhodla jsem se, že to bude platit, i když si kytku daruju sama. A vážně mě to potěšilo.
V práci jsem pak jedla svačinu a zálibně pozorovala pomalu se rozvíjející květy amarylky. Dobře to Matka Tereza prohlásila. Také duši je potřeba dobře nakrmit. Její potravou je potěšení.


(Jedno potěšení týdně, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010)