Před několika měsíci jsem se setkával s manželi, kteří byli v rozvodovém řízení. Jejich svazek se nepodařilo zachránit. Když už bylo po všem, zavolala mi tato žena a stěžovala si na jejich dceru. Prý se s každým jen hádá a je pořád nazlobená a nevrlá. Přemýšlel jsem, jakým způsobem s ní mám navázat rozhovor.
Začali jsme spolu chodit na procházky. Jednou jsme došli k dětskému hřišti a sedli jsme si na houpačky — houpali jsme se a povídali si.
„Proč jsi stále tak naštvaná?“ zeptal jsem se jí přímo.
„Nevím,“ odpověděla.
„Na koho se vlastně zlobíš?“
Neodpověděla. Dlouho jsme tam jen tak mlčky seděli. Nakonec řekla: „Víte, každý den jsem se modlila za mámu a za tátu. Prosila jsem Boha, aby spolu zůstali. Nechtěla jsem, aby se rozvedli. Moc jsem jej o to prosila, ale On moji modlitbu nevyslyšel.“
Po chvíli jsem jí odpověděl: „Víš, že i Bohu na tom velmi záleželo? Že je o to prosil? Víš to?“
„Že je Bůh prosil?“ ptala se překvapeně.
„Ano. Bůh prosil tvoji mámu a tátu, aby si ten problém vyřešili a vrátili se ke slibu, který si na začátku dali. Ale oni se rozhodli jej neuposlechnout. Víš, co Bůh udělal? Odpustil tvým rodičům. On je miluje a ví, že by to bylo pro ně těžké, zůstat spolu. Můžeš i ty odpustit mámě a tátovi? Můžeš jim odpustit a nezlobit se na ně ani na Pána Boha?“

(...milost ve vztazích, Advent-Orion 2012)