(pokračování z minulého dne)

„Už nemáš kopřivový hlas,“ pochvaluje si vnuk.
Ano, už nemám. Jak to pěkně řekl. KOPŘIVOVÝ HLAS…
Opravdu, někdy stačí mít kopřivový hlas, až se lidé cítí, jako kdyby je poštípaly kopřivy.
A stačí hlas trochu změnit…
„Teď máš, babičko, kopretinový hlas,“ říká spokojeně vnuk, posadí se vedle mne na gauč, položí mi svou narozeninovou hlavičku na klín a přitom ještě stihne hladit „paní kočku“, která se uvelebila vedle nás a spokojeně přede, tráví šlehačkový dort. Někdy stačí změnit hlas, vyměnit hlas – a celý svět jako by byl najednou úplně jiný. Jak dokážou rozsvítit svět ti, kdo na tohle velké umění nezapomínají…
Jistě je i šlehačkový hlas. A někdy může být takový šlehačkový hlas o moc lepší než šlehačkový dort. Když se začne mluvit šlehačkovým hlasem, je hned den sváteční, narozeninový…
A já si umiňuji, že dnes budu s vnukem hovořit jenom šlehačkovým hlasem. Už kvůli tomu, že mi dneska pověděl tolik nového o hlasech. Dodneška mne nenapadlo, jak hezký je kopretinový hlas… A že nějaký takový hlas vůbec je.
Kolika věcí se dá na tomhle světě docílit už jenom tím, že se kopřivový hlas vymění za šlehačkový…

(Babičky a andělé, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011)