(pokračování z minulého dne)

Kamarád mi ukázal na další dva řádky. Četl jsem:
„Lidé často potřebují pomoc, ale když jim pomůžeš, obrátí se to proti tobě. Přesto lidem pomáhej.“
Panejo, jako by Matka Tereza seděla vedle mě v tramvaji a jako by hovořila ke mně. Tohle, co jsem četl, se přece stalo mně. Přesně to, a já – Nedokázal jsem si uvědomit, že to je jenom zkouška, jakou je třeba složit, abych mohl postoupit výš… Kamarád ukázal na poslední dva řádky, jaké měl na papírku. Sklonil jsem se nad ně, četl a žasl…
Opět, jako by přede mnou neseděla v tramvaji cizí žena, jako by přede mnou seděla indická misionářka. A jako by nehovořila jen tak všeobecně, jako by se obrátila ze svého sedadla a těmi slovy oslovovala mě, přímo mě:
„Dávej světu to nejlepší, co máš, a dostaneš ránu do zubů. Přesto dávej světu to nejlepší, co máš.“
Usmál jsem se. Kamarád se na mě také usmál… Rozloučili jsme se. Vystupoval – „Ten papírek si můžeš nechat,“ řekl.
Nosím ho s sebou. Někdy stačí věta – Podá člověku ruku. Zachytí ho. Přidrží ho, aby nesklouzl do marnosti… Do beznaděje… A ten, kdo nějakou takovou větu potká, ji může poslat tomu, kdo ji potřebuje, kdo by bez ní byl sám, opuštěný, smutný…


(Andělský kurz první pomoci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2014)