Byl krásný podzimní den. Takový, jaký mám ráda. Slunce se dotýkalo zbarvených listů a příjemný vánek hladil moji tvář. Ptáci notovali své poslední písně před zimním odpočinkem a já jsem klidně sledovala tvář své milované dcery, která ležela v kočárku. Vychutnávala jsem si tuto jedinečnou procházku. Sledovala jsem lidi okolo, poslouchala zvuky, které patří k městu i přírodě.
Občas jsem pozdravila známého člověka úsměvem či kývnutím ruky, a tak mi pomaličku plynul čas. Zdálo se mi, že s tímto malým Božím darem, který mi ležel v kočárku, je život hned krásnější a lidé jsou při pohledu na mě zdvořilejší a jemnější.
Jak jsem tak klidně kráčela ulicemi města, zastavila se u mě starší paní. Už dlouhé roky jsme se znaly a já jsem ji vždy považovala za elegantní ženu, která ani ve svém starším věku neztratila svoje kouzlo. Zastavila se u mě a její tvář se rozzářila při pohledu na moji dcerku. Nahnula se nad kočárek a řekla nezapomenutelnou větu, která byla asi v tomto znění: „Ach, jaké jste vy, děti, krásné, milé a úžasné. Jen jednu chybu máte – když vyrostete, zapomenete na lásku, kterou vám všichni dávali.“
Tato slova se hluboce vryla do mé mysli a stále o nich přemýšlím. Jak velkou pravdu měla tato moudrá žena, jejíž tvář byla poseta vráskami času. Je to pravda, či lež? Zapomněli jsme i my, co pro nás udělali naši rodiče anebo ti, u nichž jsme vyrůstali? Jak často se postupně vzdalujeme od těch, kteří nás pevně drželi v náručí a pod ochranou svých křídel.

(Splněný sen, Advent-Orion 2017)