Ráno jako každé jiné. Otevřu oči a oknem zahlédnu kousek oblohy. Zdá se, že by mohlo být hezky. Začíná úplně obyčejný den, stejně jako mnoho předchozích a určitě jako mnoho dalších.
Ranní kolečko v koupelně a ještě zapnout pračku, v kuchyni vzít do tašky krajíček chleba, rajče, jogurt, jablko a sýr, doplnit tekutiny odpařené přes noc. Pár hrníčků do myčky, dát tabletku a zmáčknout knoflík. Miluji techniku v domácnosti. Podrbat Derris, nasypat granule, nalít čerstvou vodu. Tašku přes rameno a svetr do ruky, houbičkou olíznout zaprášené boty, klíče do ruky a vycházím ze dveří.
Vdechuji svěží ranní vzduch. Nádhera. Musím se ještě jednou pořádně zhluboka nadechnout. Stojí to za to. Zvolnit krok a pomalu scházet ze schodů. Nechat do mysli vstupovat obrazy, paprsky slunce, vlhký chodník… Možná v noci pršelo – kapky deště nebo rosy na listech, a dokonce i můj fiátek jako by byl posypaný perličkami deště.
Ještě se otáčím do zahrady, než odemknu auto – a teď to vidím. Nádhera. Na plotě je pavučina s drahokamy rosy, pozlacená ranními paprsky slunce. Ale není to pavučina jako ostatní, důmyslně a dokonale upletená mistrem do kruhu jako mnoho jiných. Je to vlastně jen torzo pavučiny, nepoužitelné pro svého majitele a neopravitelné i pro tak zručného tvůrce. Mezi dvěma třemi dřevěnými latěmi vypadá, jako kdyby si tam v noci luční víla pečlivě odložila svůj náhrdelník, aby se jí nezničil, až jej zase večer bude potřebovat. Vypadá jako řady perel mistrovsky propletených stříbrnými vlákny. Přistupuji k plotu a obdivuji ranní obraz s náhrdelníkem, zarámovaný latěmi, prozářený a provoněný slunečním jitrem. Kdo ví, jestli tam bude ještě odpoledne. Vytáhnu si z tašky mobil s fotoaparátem, abych na tu krásu tak rychle nezapomněla, a kousek toho okamžiku si beru s sebou do všedního dne.
Děkuji Ti, Bože, za nádheru rosy, pavučin a slunečních paprsků. Děkuji Ti za svěží ráno. Děkuji Ti za dar, že tu krásu mohu vidět, vnímat a nechat se okouzlit.

(Splněný sen, Advent-Orion 2017)