Dočkali jsme se. Na ranvej dosedlo malé osmimístné letadélko. Vystupují z něj cestující. Z jeho útrob vynášejí zavazadla a pytle s potravinami. Syn strčil čtverečkovaný papír do kapsy, já vkládám skicák na dno svého batohu. Přijíždí cisterna. Benzínové nádrže cessny se plní palivem. Po letištní ploše kráčí starý muž. Míří přímo k nám. Kostnatý pihovatý dlouhán v uniformě. Hádám, že je to Australan a může mu být tak něco kolem sedmdesáti. Představuje se jako pilot a zve nás na palubu. Trochu překvapeně přijímáme jeho pozvání. Zvedáme se z opotřebovaných křesel a spolu s ostatními cestujícími ho následujeme. Pilot mi nabídl místo vedle sebe. Přiznám se, že mi to polichotilo, ale při pohledu na přístrojovou desku mě naplňuje zmatek. Ani trochu bych se v těch páčkách, měřících přístrojích, žárovičkách a displejích nevyznal. Připoutávám se, hledím na jednu vrtuli na špici kabiny a kladu si vtíravou otázku, co by se stalo, kdyby se přestala otáčet. Než vzlétneme, zaznamenává Australan (ano, je to Australan, bývalý profesionální pilot ve výslužbě, který už třetí měsíc létá jednou denně tam a zpátky napříč ostrovem Sumatra jako dobrovolník) čísla do palubního deníku. Po vyplnění všech údajů deník zavře, podá mi ho a skoro po vojensku přikáže: „Hlídej ho.“ Pak vytáhne z kapsy kalhot Bibli, zalistuje v ní jako znalec a nahlas čte verše z dopisu apoštola Pavla Filipským: „…je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku… v ničem se nedejte ovládat ctižádostí a ješitností…“
Když Bibli vrátí do kapsy, nasadí si sluchátka a spustí motor. Vrtule se roztočí na plné obrátky. Rozjíždíme se po ranveji a až na jejím samém konci se pozvolna zvedáme…


(Kohouti kokrhají všude stejně, Advent-Orion 2012)