S milostí může být potíž. Bible vypráví mnoho znepokojujících příběhů, které ukazují, jak milost opakovaně dokáže člověku otočit život vzhůru nohama.
Starší bratr supí vzteky, když se dozví, že táta uspořádal párty pro prospěchářského fracka, který se vrátil domů, když mu došly peníze rodičů.
Zaměstnanci na plný úvazek nevěřícně kroutí hlavou nad výplatní páskou, která obsahuje stejnou sumu, jakou dostávají i ti, kdo pracují jenom pár hodin denně.
Devadesát devět ovcí zůstává bez ochrany, protože tvrdohlavý pastýř hledá stou, která se zaběhla.
Ty příběhy mohou být zábavné, dokonce i inspirativní, ale jedině pokud jste syn, který utekl z domova, zaměstnanec na částečný úvazek nebo ztracená ovce. Nicméně snaživý církevní zaměstnanec s teologickým vzděláním, jehož prababička již byla věřící, je skutečně ocení jen stěží. Jako svědomitá holčička, která nikdy nezlobila, to prostě nedokážu skousnout.
Přistihuji se, jak soucítím se starším bratrem i s tím, který celý den dře. Rozumím devadesáti devíti ovcím, i když všechny příběhy jsem již slyšela sedmdesátkrát sedmkrát a jejich pointu bych dokázala odříkat i o půlnoci… Milost je jednoduše proti mně a nebaví mě to.
Dobří lidé, kteří Ježíšova vyprávění berou vážně, mohou získat dojem, že Ježíš nebere vážně dobré lidi. Tedy minimálně ne tak vážně, jak se bereme my sami.

(Moderní podobenství, Advent-Orion 2015)