„Kolikátého je dnes?“ ptala jsem se manžela. V průběhu dovolené jsem přestala vnímat čas. „Dnes se splnil můj sen, ráda bych si zapamatovala dnešní datum.“ Po týdnu dovolené v horách jsme zajeli ke krásnému jezeru, kde byla příjemně teplá azurová voda, krásné hory a lesy kolem. Moc krásné místo, hotový ráj na zemi (aspoň pro mne). Když mi kamarád před časem toto místo popisoval, zatoužila jsem je uvidět na vlastní oči. Skutečnost předčila mé očekávání.
Před několika lety jsem se rozhodla, že si napíšu na papír pár „snů“, které bych si v životě ráda splnila. Plavat v tomto jezeře byl jeden z nich.
V pořádku jsme dorazili domů, vybalila jsem zavazadla, vyprala špinavé prádlo a nachystala večeři. Při jídle, za cinkání talířů a příborů, se ozvala melodie manželova mobilního telefonu. Ještě jsme ani nedojedli, pomyslela jsem si. V průběhu hovoru jsem na tváři svého milého viděla údiv a neskutečnou bolest, smutek. „Co se stalo?“ ptala jsem se. „Včera se v autě zabili dva naši kamarádi.“ Bylo to v ten den, který jsem si chtěla zapamatovat jako jeden z nejkrásnějších.
Na naší planetě prožíváme radost i smutek. Někdy se to všechno namíchá dohromady. V jeden den se lidé rodí i umírají. Radují se i pláčou. Máme své plány, své sny, ale nevíme, kde na nás číhá smrt, bolest, zklamání. Kdybychom znali všechno, co nás v životě potká, neunesli bychom to. Nedokázali bychom náš život prožívat v klidu a radosti, i když třeba zrovna klidný a radostný je.
A tak můžeme, i přes nejistotu zítřka, hledět do budoucna s nadějí a v očekávání toho, co přinese.

(Splněný sen, Advent-Orion 2017)