Pár let zpátky dostal syn James e-mail od jednoho dobře mínícího trenéra o „intenzivním" basketbalovém kurzu, kde budou hráči „fyzicky i psychicky vyzýváni". Jedna věta mě zarazila: „Bojíš-li se překonat své spoluhráče, pak tohle neni kurz pro tebe." Zůstala jsem jako opařená. „Překonat spoluhráče?" Okamžitě se ve mně vzedmula vlna odporu. Na střední i vysoké škole jsem viděla, jak soutěživost ničí přátelství. Kdykoliv jsem v rozhovorech téma soutěživosti zmínila, rodiče se rozdělili na dva tábory. Někteří se mnou souhlasili a mluvili o tom, jak své děti snaží chránit před tlakem rostoucí konkurence. Jiní měli opačný názor - že je dnešní společnost příliš měkká, že děti jsou „hýčkané" a „nezvládají tvrdší podmínky". 
Kristin Taylor mi nabídla jiný pohled. Soutěžení samo o sobě špatné není, řekla mi. Problém je v tom, jak o něm smýšlíme. Když se nevyhnutelně porovnáme s někým jiným a cítíme se nedostatečně, mozek se nám snaží to nepohodlí zahnat tím, že se pokoušíme zmenšit rozdíl mezi sebou a konkurentem. A to můžeme udělat dvěma způsoby: buď nás závist motivuje a inspiruje - tzv. „závist nezhoubná" -, nebo nás závist vede k tomu, že se snažíme druhého shodit - „závist zhoubná". Zda bude soutěžení přínosné, nebo ničivé, záleží na tom, jak s naší závistí zacházíme... 

(Dost dobré děti, Portál 2025)