Břeh lípy hlídají jak věrné stráže,
ve větvích odráží se podvečerní záře,
v korunách hlaholí si ptačí hlasy,
co díky vzdávají za požehnání krásy.
A řekou pradávnou plynou dál vody,
se sluncem jiskřivým v jedno se snoubí,
barvami duhy ta voda hraje,
lípy jí vypráví prastaré báje.
Jdem ztichlou alejí mlčíce oba.
Ó, byla překrásná ta mládí doba.
Jdem spolu v podzimu našeho žití,
i dnes nám rozkvétá na lukách kvítí.
Lípy se zhlížejí v zrcadle řeky,
pyšní se krásou svou již celé věky.
My v tiché pokoře jdem vedle spolu,
jsme sobě oporou v lásce i bolu.

(František Bukvaj, Vyznání lásky)