Desáté přikázání hovoří o úctě člověka k sobě. Jde do opravdových hloubek. Jde k jádru celého problému. Varuje nás před dychtěním po manželce nebo majetku našeho bližního. Slovo „dychtit“ je klíčové. Znamená prahnout, bažit, tedy chtivě toužit po něčem, co patří druhému. Tato lačná chtivost je odsouzeníhodná.
Mohu si říct: „Přál bych si mít auto, jaké má můj soused.“ Na tom ještě není nic špatného. Budu-li však tuto věc chtít za každou cenu, neustále se tím ve svých myšlenkách zabývat, žárlit na něj, závidět mu a dělat vše pro to, abych se mu vyrovnal, pak přestupuji desáté přikázání. Ničím základní principy života.
Závěr Desatera tedy hovoří o čistotě srdce. V našem myšlení a cítění nemá být nic zlého, nic, co by ničilo naši integritu a náš pokoj. Aby naše nitro mohlo být prosto sobectví a závisti, musíme Bohu dovolit, aby nás svou milostí proměňoval.

(S Božím slovem na každý den 2002)