Otec společně se svou rodinou seděl večer u stolu. Dříve než začali jíst, vstali a otec děkoval Bohu za jídlo, za ruce, které jídlo připravily, a za zdroj všeho života. Při jídle si ale stěžoval, že chléb není čerstvý, káva je horká a sýr je příliš slaný. Jeho malá dcerka se ho zeptala: „Tati, myslíš si, že Bůh slyšel, jak ses před jídlem modlil?“
Otec bez váhání odpověděl: „Jistěže.“
„A myslíš si, že Bůh slyšel i to, co jsi řekl o chlebu, kávě a sýru?“ Otci trochu znejistěl hlas, když odpověděl: „Proč? Ano, myslím, že to slyšel.“
„Tak co myslíš, kterým tvým slovům Bůh uvěřil, tati?“
Tehdy si muž uvědomil, že jeho modlitba před jídlem byla mechanickým, bezmyšlenkovitým zvykem, a ne upřímnými slovy vděčnosti vůči Bohu.

(Pojďme si číst, Advent-Orion, Vrútky 2006)