Do sadu našeho dnes vítr přiletěl,
se stromy o létu si porozprávět chtěl,
s listy si pohrával a lehce jimi chvěl
a babí léto smetal z jejich čel. 
A stromy klidně větru naslouchaly,
o létu báji vyprávět si daly,
hlavami svými lehce kolébaly
a tiše, tiše, tiše usínaly. 
Snad zdálo se jim o slunci, co hřeje,
snad o ptákovi, který píseň pěje,
snad sen je odnes tam, kde zimy není
a stromy oddaly se podzimnímu snění.

(František Bukvaj, Vyznání Vysočině)