Loni před Vánoci jsem si v obchodě s elektronikou všiml jedné babičky. Bezradně hleděla na různé moderní přístroje, brala je do rukou a zase je smutně vracela zpět.
„Čert aby se v tom vyznal, viďte?“ oslovil jsem ji přátelsky. Rozzářily se jí oči. V několika minutách jsem se dozvěděl podrobné informace o její rodině a také to, že nikdy neví, jaké má těm svým dětem a vnukům koupit dárky. „Víte,“ povídala, „já to na nich u stromečku vždycky poznám. Rozbalují si dárky ode mě, ale je vidět, že jsou z nich zklamaní, protože se jim nehodí.“ Podíval jsem se do nákupního vozíku babičky a bylo mi jí líto. Tím, co koupila, by rodině asi opravdu moc radosti neudělala. V příštích minutách jsme z vozíku všechno vyndali a vybrali jsme dárky, které byste od žádné babičky na světě nečekali. Babička si nesla své poklady ve dvou velkých taškách, celá zářila a cupitala kamsi do tmy zšeřelého města. Z každého jejího kroku bylo vidět, jak moc se na ty letošní Vánoce těší.

(Na minutu s Antonínem Randou, Karmelitánské nakladatelství 2006)