Nic není tak nesnadné jako víra v to, co nevidíme, čeho se nemůžeme dotknout. Dítě vidí medvídka, panenku na hraní, vláček..., věří, že si s nimi může povídat, že mu jakýmsi tajemným způsobem odpovídají a jsou s ním. První, co chtějí mít děti při sobě po nějakém úrazu v nemocnici u své postýlky, je oblíbená hračka, panenka nebo medvídek. Bez nich se cítí na světě zcela samy. Dospělý člověk má také své hračky, chybí mu však spontaneita dětí. Pokud si stále ještě povídá s neživými předměty, je to na diagnózu. Často si ale povídáme se zvířaty, přenášíme na ně své emoce a zážitky, chceme od nich odezvu. 
Vztahujeme se takto také ke svému Bohu? 
Dnes se pokusím více Jemu důvěřovat.  

(Poděkování za každý den, Portál 2011)