O tvojí slávě mluví hvězdné světy,
velebnost hor i třpyt pramenů vod,
z tvé ruky vzešly rostliny i květy
i melodie ptáků beze slov.
Třpytivá křídla motýlů ve své kráse
i vůně květů v sadu v podvečer
co jako rajská vůně zdá se,
v korunách chorál pracovitých včel
i klasy obilí, co v létě zraje,
ve kterém dáváš lidem chléb,
úrodu každoroční mého kraje,
v němž tiše zvoní ptačí zpěv...
celý ten kraj, kde šťastně žiji,
který mám tolik, tolik rád,
tam z vody života já piji,
tam jsi mne učil sebe znát.
To k tobě vzpínám ruce v touze
denně se s tebou potkávat
a s tebou rozmlouvati dlouze
a tvoji vůli chtěl bych znát...

(František Bukvaj, Vyznání víry)