Dopsal jsem jednu skladbu, a když jsem si ji po sobě prohlížel, ucítil jsem hrozný pocit méněcennosti. Jsem neuvěřitelný idiot. Jenže chtěl jsem, aby mi to potvrdil někdo povolaný, a tak jsem zašel za svým oblíbeným profesorem. Vzal si skladbu a řekl mi, ať přijdu za týden. Přišel jsem. Seděl ve své pracovně a něco si zapisoval, pozvedl ke mně oči a zadíval se na mne… „Chceš slyšet lichotky, nebo pravdu?“ Zaváhal jsem. Samozřejmě, že bych chtěl slyšet lichotky.
„Pravdu,“ řekl jsem se sebezapřením. Profesor na mne dlouze pohlédl – jako by odhadoval, jestli jsem ve stavu, že jeho pravdu unesu… Pak teprve promluvil: „Skvělý, skvělý, skvělý.“
Vzal ze stolu partituru a znovu se nad ní sklonil, ověřoval si znovu četbou místa a taktoval si rukou. Přečetl si to a poklepal mi na rameno. „Skvělý.“
„Pane profesore,“ zajíkal jsem se, „jenže já si připadám jako naprostý idiot, víte, já si připadám, že jsem dokonale ztroskotal…“
„Čím větší je umělec,“ řekl mi profesor, „tím víc si myslí, že ztroskotal, a mně můžeš věřit, poznal jsem hodně velkých umělců. Čím větší je umělec, tím má větší cíle, tím má větší plány a pozoruje, jak svého snu nedosáhl… Protože ke snům na téhle zemi snad ani nelze dosáhnout. Jenom malý umělec bývá pyšný, na erbu velkých umělců je pokora… I když ji někdy velice úspěšně tají. Malý umělec má malé cíle a těch se snadno dosahuje, velký umělec má vysoké cíle a k těm se dá doletět zřídka a těžko… Ztroskotání, jaké občas pociťuji a jaké zdaleka nepociťují jenom umělci, ztroskotání, jaké někdy v životě pociťuje asi každý člověk, takové ztroskotání nemusí být ztroskotáním…, může být naopak svědectvím, že člověk nenarazil do pýchy a neztroskotal o ni…“

(Andělský kurz první pomoci, Karmelitánské nakladatelství 2014)