Cestovatelé často obdivují, s jakou pohostinností se setkali v zemích, kde lidé trpí chudobou. Proč tomu tak je v těchto zemích plných bídy, kdežto u nás moc ne? Lidové moudro říká: „Sytý hladovému nevěří.“ Asi každý už někdy aspoň chvilku hladověl, ať už šlo o dietu, půst… Málokdo z nás ale zažil opravdový hlad. Proto se nám snad ani nechce věřit, že jím někdo vážně trpí. A když už, tak si říkáme: „Však on si za to může sám.“
K pohostinnosti nestačí darovat peníze. Pokud je člověk v nouzi, většinou mu nechybí jen peníze nebo jídlo. Ještě horší je pocit, že je na všechno sám a že vlastně nikomu ani nechybí. Cítí se být vyloučený ze společnosti, odsunutý na okraj. Člověk, který je v nouzi, potřebuje hlavně tu trochu lidského tepla. Někoho, komu ještě není úplně jedno, zda tady zítra bude nebo nebude. To už ale od nás vyžaduje víc než jen almužnu – tu peněžitou nebo „jedlou“. Vyžaduje to od nás opravdový zájem o člověka, který možná není společensky nijak zajímavý, nebo jím ostatní dokonce opovrhují.

(Stvoř mi, Bože, čisté srdce..., Advent-Orion 2015)