Lékař se jako takový neustále zabývá trpícími lidmi, mimo jiné lidmi nevyléčitelně nemocnými. Tedy lidmi, kteří sami sebe - a tudíž také lékaře - konfrontují s otázkou, zda jejich život dočista neztratil smysl v situaci, kdy se utrpení stalo nezměnitelným a neodvratným. Lékař pak má před sebou úkol, jak vrátit pacientovi nejen práceschopnost, ale také schopnost užívat a požívat, což je něco navíc. Nám však jde o třetí typ úkolu, kterým je schopnost trpět.
Schopnost trpět však není koneckonců nic jiného než schopnost uskutečňovat to, čemu říkám postojové hodnoty. Existenci totiž nemusí dávat smysl jen tvorba (odpovídající práceschopnosti); v takovém případě mluvím o realizaci tvůrčích hodnot. Ani to nemusí být jen prožitek, setkání a láska (odpovídající schopnosti užívat); tomu říkám prožitkové hodnoty. Existenci může dát smysl i utrpení. V tomto případě dokonce nejde o jen tak nějakou možnost. Je to možnost uskutečnění té nejvyšší hodnoty - je to příležitost naplnit ten nejhlubší smysl života.
Na čem lékařsky - či lépe řečeno z hlediska nemocného - záleží, je postoj, s jakým se člověk staví ke své nemoci, postoj, v němž se s ní konfrontuje. Krátce řečeno záleží na správném postoji, na pravém, poctivém, vzpřímeném protrpění pravého osudu. V tom, jak neseme nutné utrpení, se ukrývá možný smysl.

(Utrpení z nesmyslnosti života, Portál 2016)