Co mi paměť sahá, vždy jsme si v zimě sami vyhrnovali před svým domem sníh. Pro nás děti to byla povinnost. Rodiče pomohli teprve večer, když se vrátili z práce. Nikomu to nevadilo... S novým zákonem ale přebírá zodpovědnost za odklizený sníh město. A najednou se lidé dělí na dva odlišné tábory: na ty, kteří postaru vezmou „hrablo“ a koště do ruky, a na ty, kteří sebejistě řeknou: „Co bych to vymetal? Ať si to uklidí město!“ A vůbec jim nevadí, že se před jejich domem lidé brodí ve sněhu a maminky s kočárkem neprojedou...
A pak projdu kolem domu, kde bydlí starý a vážně nemocný pán. Kolem domu je čisto. Zrovna uklízí poslední zbytky sněhu. Pochválím ho. A on se usměje a s úsměvem odpoví: „Vždyť je to občanská povinnost! Bylo by mi trapně, kdyby tu lidé nemohli projít, nebo kdyby tu někdo upadl...“
Jak jsme rozdílní! A nezapomeňme, že i v malých činech se pozná naše povaha!

H. M.