Na hřbitově mých předsevzetí přibyl další hrob. Minulý týden jsem v tichosti pochovala učení se biblických veršů zpaměti. Bloumám mezi náhrobky a je mi do breku. Život většiny mých předsevzetí byl tak krátký! Ranní cvičení se dožilo pouhých dvou týdnů, angličtinu bylo nutno resuscitovat po měsíci a pak skomírala rok - dokud ji neskolilo mé další těhotenství. Pravidelné tvůrčí psaní jsem pohřbila po půl roce... Pesimismem napitá chmura překryla slunce. Ostrý vítr výčitek profukuje můj tenký svetřík sebeúcty.
Šimonův pláč za zdí mě vrací do života. Spěšně zavírám hřbitovní branku a cestou k postýlce mi dochází, že držením smutku nikomu nepomůžu. Kašlající syn (a nejen on!) potřebuje usměvavou mámu v barevné tunice, která ho vysvobodí z vězení horečky.
Sluneční paprsek se protáhl škvírou mezi mraky a na zeď mé mysli načmáral Jb 22:27.28 – přístupové heslo k naději.

(Kateřina Supiková)