Slunce se zmocnilo krajiny zase, 
po mrazech, vánicích je v nové kráse, 
ve zlatě krokusů sady se krášlí, 
na jívách včely si potravu našly,
v svatebním kabátku nám špaček hlásí, 
že země plná je nevšední krásy, 
ve větvích ptáci hnízda svá staví, 
zpěvem svým radostným každý den slaví. 
I srdce člověka v té jarní kráse 
rozkvetlé květině zas podobá se. 
Je plné naděje, láska v něm hoří, 
je jí v něm nesmírně, jak vody v moři.  

(František Bukvaj, Vyznání životu)