Walter do mé pracovny vstoupil pomalým krokem a se svěšenými rameny. Měl zarudlou tvář s hlubokými vráskami. Působil, jako by celý život nosil na zádech těžký pytel kamení. Když konečně usedl naproti mně na pohovku, místo na mě se podíval ven z okna. Pocítila jsem v hrudi příval adrenalinu. Dokážu pomoci muži, který se po více než deseti letech terapie nijak nezlepšil? 
„Jak vám mohu pomoci?" zeptala jsem se ho. 
„Slyšel jsem, no, že pracujete hodně... jinak," zamumlal. „Z počátku jsem nevěděl, jakou terapii děláte ani co jste za terapeutku, ale čím víc o vás slýchám, myslím, že to pro mě bude dobré..." Walterův hlas se vytratil a on sklopil oči. Začal kývat hlavou ze strany na stranu, jako by ji měl zavěšenou na nějaké gumě. Zvedl hlavu. „Především bych měl říct, že už od svých devíti či desíti let denně hulím trávu!" vyhrknul. Kouřil už čtyřicet šest let, což bylo o dvanáct více, než kolik jsem já byla na živu. Později jsem spočítala, že to bylo 16 801 dnů na marihuaně. Píchlo mě u srdce jen při tom pomyšlení, jak mladý kluk hulí jednoho jointa za druhým, den za dnem, až se z něj nakonec stane ten muž, co sedí přede mnou... Vyčkávala jsem. 
„Ano, chci něco intenzivnějšího," zopakoval Walter při pohledu do okna. Znovu začal otevírat ústa, ale nic z nich nevyšlo. 
„Zhruba před pěti nebo šesti roky," pronesl nakonec, „jsem si pomyslel, že už jsem na to přišel. Že tohle je můj život a ten se nezmění. Že nemám žádnou naději. Ne že bych se chtěl zabít, ale prostě..." Nadále koukal z okna. Věděla jsem, že se terapie často nedaří proto, že lidé mluví do zdí, koberců, rostlin nebo knih místo ke svému terapeutovi. Walter pak směrem k podlaze pronesl: „Nemyslím, že by se něco dalo změnit." ... 

(Co svému terapeutovi neříkám, Portál 2026)