Osmdesát procent rodičů večeří společně s dětmi. Je to dobře, ale v jakých podmínkách se večeře odehrává? Vypněte televizi a internet, sbalte mobil a odstraňte  všechen ostatní rámus. Všechno vypněte! Je to chvíle, kdy se věnujete sobě navzájem!
Byl jsem na návštěvě v jedné rodině, která má šest dětí. Když začínala večeře, ptám se na Vincenta, jednoho z kluků.
„A Vincent?“
„Ano...“
„Kde je Vincent? Je se třídou na školním výletě?“
„Ne, je ve svém pokoji a kouká do internetu,“ odpovídá matka. Ohromilo mě to a jdu se podívat nahoru za dospívajícím klukem. Říkám mu, že mu matka nepřinese nic k jídlu a že já taky nebudu jíst, dokud nepřijde dolů. Nakonec se Vincent rozhodne a přichází na námi.
„To je zázrak!“ vykřikne matka se zdviženýma rukama.
„Je to zázrak, který jsi měla udělat, když mu bylo deset nebo jedenáct,“ nato já.
Hledáme-li zdroje necivilizovanosti v našem století, vidíme, že jedním z nich je „virtuální komunikace“, ke které se člověk uchyluje. Dříve se nedalo uniknout z místa, kde člověk žil, a od těch, kdo ho obklopovali. Dnes člověk utíká do virtuálních teritorií. Prochází se mezi sobě podobnými, aniž by je viděl. A není nic hroznějšího než žít někde vedle někoho a nevěnovat mu přitom pozornost. Je čas chválit „umění žít společně“.

(Rodina, Portál 2018)