Při úvahách o této kapitole mi přišel na mysl příběh, který jsem četla už před desítkami let. První vydání této povídky pochází z roku 1957. Vypráví o příjemci sociální pomoci (dnes bychom mu nejspíš řekli člověk pobírající podporu v nezaměstnanosti) jménem Kobbe, který jde do kina a potká tam svého referenta z úřadu, který vyplácí sociální dávky. Kobbe zaplatil za místo na balkoně spoustou drobných a pln radosti se usadí na svém místě. Sedět jednou na tom nejlepším místě, na tom nejlepším ze všech, byla nádhera. Referent, který se v kině zdráhá Kobbeho pozdravit, mu to nejlepší místo vyčítá: „Před třemi dny jsem byl v kině na filmu o jednom důležitém problému, v podstatě jsem tam byl pracovně, a koho jsem o přestávce neviděl? Vás, pane Kobbe!“ Referent pak dojde k závěru, že pan Kobbe na sociální podporu nemá nárok.
Tehdy jsem k tomu nepřejícímu člověku cítila jen vztek. Dnes tomu rozumím víc. Pan Diepenbrock, ten pán z úřadu, trpěl únavou ze soucitu. Nedokázal se radovat spolu s klientem, nechtěl s ním sdílet jednu místnost. Především však sám sobě takové lepší místo nedopřál...

(Únava ze soucitu, Portál 2022)