Bylo mi 12 let, když přišla další krásná zima. Sníh jsem milovala, a zvláště lyžování. Dokonce jsem v lyžování za naši školu závodila.
Jednou v neděli nás táta vzal na sjezdovku. Lyžování s tátou a sestrami byl vždy úžasný zážitek. Na parkovišti u sjezdovky jsme si začali nasazovat lyže. Jenže se vyskytl problém: nešly mi zapnout lyžáky do vázání. Byl začátek sezóny a lyže nebyly seřízené. Naštěstí si s tím táta poradil. Říká se, že kde nepomůže síla, tam pomůže ještě větší síla. Táta mi ty lyžáky do vázání velkou silou zatlačil. A ony držely, a to tak skvěle, že nešly vypnout. Ten, kdo tomu rozumí, ví, že je to špatné, protože když spadnete, lyže by se vám měly odepnout. Měla jsem z toho strach a vnitřní hlas mi říkal, abych s takhle těsným vázáním nejezdila. Ale moc jsem se těšila, a tak jsem si řekla, že to zkusím.
Vyjela jsem na kopec a opatrně se vydala dolů. Sjela jsem sjezdovku bez sebemenších problémů. Jela jsem tedy znovu a už svižněji. A tak jsem ve svém svižném tempu celý den sjížděla jednu sjezdovku za druhou. A pak přišla na řadu poslední jízda. Opět jsem sebejistě sjížděla. Když už jsem byla skoro dole, v rychlosti jsem najela do muldy, která mě vymrštila do výšky. A právě tady se projevila ranní nerozumnost. Lyže se mi neodepnuly, já dopadla přímo na svou nohu, která byla ve špatném úhlu stále s lyží, a nárazem jsem si zlomila holenní kost. Vlekaři mě svezli dolů, táta naložil do auta a v nemocnici mi nohu dali do sádry. Skoro tři měsíce jsem byla se sádrou doma a pak jsem se půl roku učila opět normálně chodit.
Můj příběh mi připomíná Přísloví 19,20: „Poslechni radu..., abys byl napříště moudrý.“ Měla jsem poslechnout vnitřní hlas, který byl jistě Boží radou. Ignorovala jsem ho a přišel „trest“. Poučení pro mě: Příště buď moudřejší.

(Pojďme si číst, Advent-Orion 2020)