Budu vám vyprávět o jednom muži. Když byl malý a musel chodit do školy, říkával: „Až dodělám školu a začnu pracovat, to budu teprve šťastný.“
Vychodil školu, začal pracovat a říkal: „Až se ožením, to budu šťastný!“
Oženil se, ale po několika měsících zjistil, že je to jednotvárné, a tak říkal: „To bude pěkné, až budeme mít děti!“
Děti přišly, byla to úžasná zkušenost, ale hodně plakaly, třeba i ve dvě ráno, a mladík doufal: „Jen ať rychle vyrostou!“
Děti vyrostly, už neplakaly ve dvě v noci, ale dělaly jednu hloupost za druhou, a to teprve začaly skutečné problémy.
A tak se muž začal těšit na to, až zase bude se svou ženou sám: „To budeme mít panečku klid!“
Teď je starý a stýská se mu po minulosti: „Bývalo tak dobře!“

(Hostina pro duši, Portál 2017)