Když jsem byl na vojně, na cimře se mnou bydlel můj kamarád Honza s přezdívkou „Sláma dolejší“. Často mně říkal: „Petře, měl bys jít se mnou někdy do kostela.“ Já se mu vždy vysmál a zahrnul ho nadávkami a posměšky. On byl věřící, já ne. On byl pokorný a tichý, já pyšný a hlučný. Ačkoli jsme měli každý svůj názor na svět a na Boha, zůstávali jsme kamarádi. To proto, že on to se mnou nevzdával, neboť měl „svatou“ trpělivost, a já proto, že mě na něm přitahovalo něco, co jsem necítil u nikoho jiného.
Jednou jsem s ním do kostela přece jen šel. Předem jsem mu řekl, ať se nezlobí, když se budu celou tu dobu všemu smát. Sedli jsme si do zadní lavice a já kroutil sám nad sebou hlavou a ptal jsem se sám sebe, co tady vlastně dělám. Vždyť tady není nic pro mě. Ničemu tady z toho nevěřím a ničemu nerozumím. Mše začala, přišel pan farář.
Na poslední chvíli však přišel ještě někdo. V kasárnách jsem často potkával jednoho vojáka, který nebyl z naší roty řidičů. Byl z té druhé - od lopaťáků. Mezi nimi byli i ti, co seděli v base. Navíc byl cikán. Vždycky jsem měl o něm tu nejhorší představu. Přišel do kostela na bohoslužbu. Prošel přede všemi až dopředu a sedl si do první lavice. Smekl z hlavy vojenskou čepici a tiše naslouchal.
Nevím, co říkal pan farář v kázání. Ani nevím, jaká byla liturgie. Ale jedno vím bezpečně. Že jsem si z toho kostela odnesl své první kázání. Kázání, kterému jsem od srdce rozuměl. Jaké? Že nemám soudit lidi na první pohled. To, že přišel na bohoslužbu ten voják od lopaťáků, mě dostalo. Protože tam jsem poznal, že je dobrým člověkem. Do kostela se chodí upřímně modlit jen slušní lidé. Při mojí první návštěvě kostela jsem poznal, že ten, kdo se mýlí, jsem já, a ten, kdo má pravdu, je Bůh. Dobré na tom všem také je, že si tohle kázání pamatuji až dodnes, a to je už pěkná řádka let!

(Pojďme si číst, Advent-Orion 2020)