Po padesátém roce života se člověk musí pomalu začít loučit jak s fyzickou silou a schopností plodit potomky, tak s pohotovou bystrostí mysli. Takový úbytek schopností v nejednom stárnoucím jedinci vyvolává zoufalství. I přesto můžeme celý život mluvit o jistém zrání. Právě vyrovnávání se s úpadkem vlastní osobnosti je úkolem důchodových let.
Děti jsou pryč a žijí si vlastní život, tělo působí víc strastí než slastí, a kromě toho přestává majitelům plnit i požadavky estetické, v křesle se náhle lépe spí, než přemýšlí, a znalosti dosud spolehlivě spravované pamětí kamsi mizí. Jediná cesta, jak se s tím vším vyrovnat, je nadhled. Velmi důležité je také vědomí, že předcházející život měl smysl, které představuje docela lákavou alternativu k pocitům prázdnoty způsobeným odchodem do penze.
Snad poprvé za celý život jsou v jednoznačné výhodě introverti. Snad nikdy není člověk tak osamělý, jako když opustí práci a sám je opuštěn dětmi a někdy už i životním partnerem. Introverti osamělost zpravidla snášejí lépe, nicméně pokud jsou v domácnostech potomků otevřené dveře a ideálně také natěšená vnoučata, může být i pro extroverty životní podvečer šťastným obdobím.

(Různost je bezva, Portál 2021)