Nehoda, nemoc či úraz nemusí být konec, ale naopak začátek nového pohledu na svět bez brýlí mámení. Názor, že jsme na světě proto, abychom se jen radovali a všeho užívali pro své štěstí a uspokojení, vyvrací a usvědčuje ze lži právě bolest, nemoc a smrt. Když se zakladatel firmy Apple a jeden z nejbohatších lidí světa Steve Jobs dověděl o své nevyléčitelné nemoci, povzdechl: „K čemu mi to bude - být nejbohatším člověkem - v hrobě?“
Jeden z pacientů se při vizitě dověděl, že operace odstranila jeho zdravotní problém. Radostně sdělil: „Tak to budu moci ještě sníst několik klobás a vypít pár piv.“ Taky důvod, proč prodlužovat délku života. Lékaři splnili svůj úkol. Jak s tím nabytým, přidaným časem naložíme? Na tom nemocničním lůžku jsem měl čas přemýšlet. To je výsada člověka - myšlení je možné i v takové situaci. Myšlenky se mohou volně pohybovat, i když tělo nemůže. Proto i nemoc, čili bez-moc, má smysl. Je to příležitost. Příležitost uznat to, co jsem dřív neuznával. Přijmout to, co jsem dosud odmítal. Pochopit druhého v podobné situaci.
Vím, že přemýšlet o příležitostech v životě může být i deprimující. Vždyť myšlenky na příležitosti, které jsme promarnili či neviděli - a ony kolem nás prošly nevyužity - nás mohou nepříjemně tížit. Ale právě i život žitý, třeba omezený a spoutaný, může mít smysl. Třeba v uvědomění si, co jsou podstatné hodnoty života. Na čem opravdu záleží. Mistr z Nazareta nás to učil slovy: „Život je více než pokrm a tělo je více než oděv...“ Jeden pacient si povzdechl: „Nic víc bych si nepřál, jen tak moci sedět s manželkou u lesa a dívat se kolem sebe.“ Jistě - vím, že za týden by chtěl auto, aby mohli jet dále než k jejich lesu. To podstatné si ale uvědomil.
Viktor E. Frankl napsal: „Při tomto uvažování je nutno nejen myslet na nesplněné úkoly a promarněné příležitosti, ale i na Toho, kdo je dával.“ Na tohoto Dárce života se obrátit, u něj hledat odpuštění, smíření a pokoj srdce. Dokud žijeme, máme tu příležitost.

(Příběhy o příležitosti, Ludvík Švihálek)