Láska roste s vděčností. A vděčnost roste s láskou. Jedno s druhým souvisí takto: vzdávání díků se odvíjí od naší ochoty překonat svou nezávislost a přijmout vztah dávání a přijímání mezi dárcem a děkujícím. „Ano", které uznává naši vzájemnou závislost, je však samotné „ano" sounáležitosti, „ano" lásky. Kdykoli vyslovíme prosté „děkuji" a opravdu to tak myslíme, praktikujeme tím toto vnitřní gesto „ano". A čím více je praktikujeme, tím snadnější je. Čím obtížnější je říci vděčné „ano", tím více rosteme tím, že se je učíme říkat s lehkostí. To staví do nového světla utrpení a jiné náročné dary. Nejnáročnější dary jsou v jistém smyslu nejlepší, protože díky nim nejvíce rosteme. 
Víme, že největší radost nám přináší život v lásce. Klíčem k této radosti je „ano", jež mají láska a vděčnost společné. Nejpřirozenější situací, ve které můžeme praktikovat „ano", je vzdávání díků. Tím se z vděčnosti stává škola, v níž se učíme milovat. Jediné tituly, které jsou v této škole udíleny, jsou tituly plnějšího života. S každým dalším „ano" se ten nebo onen vztah prohlubuje či rozšiřuje. A plnější život jde měřit jedině tím, jak intenzivní, hluboké a rozmanité vztahy máme...

(Vděčnost, Portál 2025)